Jako „pes poi“ se dnes v havajských domorodých jazycích označují psí kříženci, různí pouliční ratlíci a podobně. Původně šlo ale skutečně o originální plemeno, jehož předci připluli s Polynésany na Havaj. Samotné slovo poi patří druhu jídla, jde o jakousi kaši z hlíz místních rostlin. Název jídla se přenesl na označení psů proto, že jím byli obvykle vydatně krmeni. Havajské ostrovy totiž, kromě malých místních vepřů, nemají žádné velké savce. Nejen že tak nebyl k dispozici odpad u lovné zvěře, běžný pokrm psů u archaických kultur, ale hlavně se ztrácela přirozená role takových psů – plemeno poi nebylo určeno k lovu.

Naopak, právě pro nedostatek jiných jatečních zvířat se sami poi takovými zvířaty stali. Psi poi tedy byli výživnou kaší poi obvykle krmeni proto, aby pořádně přibírali. Ano, z pohledu Evropana je to psí role ve společnosti značně nezvyklá, v kontextu izolovaných havajských ostrovů ale dává smysl.

Evropští objevitelé se s těmito zvláštními psy potkali, jejich popis pochází například z výpravy kapitána Cooka. Svědectví popisují menší, krátkonohé psy s výrazným břichem a velmi krátkou srstí různých barev. Výrazným rysem prý byla zvláštně zploštělá hlava, jako by psi neměli výrazné žvýkací svaly pro jejich druh jinak typické. Mimochodem, účastníci Cookovy výpravy si pochvalovali, že pokrm z těchto psů byl velmi chutný a bohatý. Maso poi se ovšem konzumovalo jen při slavnostních příležitostech a směli ho jíst jen muži.

Pravděpodobná podoba psa poi | zdroj: commons.wikimedia.org (autor JRQuinn)

Pozdější popisy a tradice líčí psy poi jako pomalé a hloupé. Byli tedy vysmívaní? To zase ne – v havajské kultuře je ve vztahu k těmto psům zvláštní rozpor. Na jednu stranu jde o jateční zvířata s výše řečenými vlastnostmi.

Na druhou stranu ale byli zároveň chápáni jako symbol štěstí a měli jistou spirituální roli. Dítě často při narození dostávalo své štěně poi, které ho mělo chránit před zlými silami. Když pes zemřel (stářím, takoví psi se nejedli), vyrobil se z jeho zubů náhrdelník, který měl člověka chránit i nadále. Několik těchto náhrdelníků v muzeích dodnes existuje.

Vztah Havajců ke psům poi prý byl ale přátelský. Chovali se k nim hezky, nechávali jim volnost a brali je i jako společníky. Může se to zdát být v rozporu s tím, že byli kvůli jídlu zabíjeni. Možná to ale snese srovnání s tradiční rolí hospodářských zvířat i evropské společnosti jen pár desetiletí v minulosti. O zvířata bylo pečováno obvykle dobře a s láskou, ovšem to neznamená, že se občas některé z nich nepotkalo s řeznickým nožem.

S přelomem 19. a 20. století se začali poi psi křížit se psy evropských přistěhovalců a plemeno se postupně ztratilo. S přílivem nových hospodářských zvířat navíc přestalo být psí maso součástí jídelníčku a sami ostrované raději chovali jako hlídače některá z nových plemen.

Údajně jediná fotografie psa poi (kolem roku 1900) | zdroj: commons.wikimedia.org (autor neznámý)

Protože část genů v potomcích psích míšenců přežila, existovala v 60. letech snaha o nové vyšlechtění plemene, která se ale nezdařila. Někdy se uvádí, že neexistují žádná jednoznačná vyobrazení psů poi, ovšem není to tak úplně pravda.

Existuje nedokončená perokresba v jednom námořním deníku, která psa pravděpodobně zobrazuje. Stejně se tak na Havaji nachází několik petroglyfů z pravěku ostrova, které schematicky poi psy ukazují. A pak je tu často používaná fotografie asi z počátku 20. století, na které by údajně měl být jeden z posledních poi na ostrovech.

Pes poi je tak zvířetem, které bylo po staletí součástí domorodé kultury, dnes je už ale pouhou mlhavou vzpomínkou.