Existují i starší výzkumy, které se dotkly podobného závěru. Nikdy ale nebyl rozpracován cílenou studií. Toho se chopili odborníci na zvířecí chování ze Stockholmské univerzity, kteří se pokusili sestavit standardizovanou metodologii, jak popsat rozdíly mezi psy a vlky vychovávanými od narození stejnými metodami.

Šlo tedy o výzkum poměrně dlouhodobý a náročný na vynaloženou energii a prostředky. Závěry práce jsou přitom zajímavé i pro pochopení toho, jak se vyvinul unikátní vztah člověka a psa. Dosavadní poznání říká, že zhruba před 40 tisíci lety (některé zdroje uvádí mladší datum) člověk započal domestikaci psa. Ten byl potomkem „pravlka“, který byl společným předkem dnešních psů a vlků.

Je ale potřeba zdůraznit, že pes a vlk jsou jiné živočišné druhy a jejich dlouhá evoluce kráčela jinými cestami. Chování a myšlení dnešního psa se od vlčího liší. Není ale přeci jen možné, že nějaký základní potenciál k navázání přátelství s člověkem mají od pravěku společný? Badatelský tým se na základě studie domnívá, že ano. Neznamená to, že psi a vlci mají stejnou povahu či plachost. Takový závěr by ale mohl naznačovat, že v chování „pravlka“ bylo něco, co lidem usnadňovalo jeho domestikaci.

Husky vs vlci

Studie sledovala chování a reakce na lidi u 12 psů husky a 10 vlků šedých. Pro vyhodnocení tohoto chování byl použit standardizovaný test, který kdysi vyvinuli psychologové pro lidské děti. Účelem takového hodnocení bylo posoudit, jak silná vazba se utváří mezi dítětem a člověkem, který o něj pečuje. Stará psychologická metodika byla už před 20 lety modifikována pro studia psího chování, teď vůbec poprvé ji vědci aplikovali pro porovnání psa a vlka.

Zvířata byla vychovávána certifikovaným chovatelem od 10 dní života po 23 týdnů věku. V krátkém experimentu se ověřuje reakce na cizího a známého člověka. V podstatě jde o to, že do místnosti se zvířaty vstupovala na střídačku známá pečovatelka a neznámá osoba zhruba stejného věku a pohlaví.

Oba lidé se pokoušeli interagovat se zvířaty skrze hru a mazlení. Psi i vlci přitom reagovali v základním bodu stejně: vůči známému člověku dávali najevo větší náklonnost – delší dobu jej vítali při vstupu do místnosti, viditelně víc si užívali mazlení a snáze reagovali na výzvy ke hře. Se známým člověkem také měli vlci i psi potřebu se loučit u dveří.

U obou druhů se tak díky výchově a návyku od malička vyvinula náklonnost a přátelský vztah ke konkrétnímu člověku. Zajímavý byl ale rozdíl mezi psy a vlky: zatímco psi v podstatě experiment brali mimoděk a nenechali se jím moc rozhodit, vlci hůře snášeli setkání s cizím člověkem. Nešlo o vyloženou bázlivost, ve větší míře ale dávali najevo obezřetnost a projevy strachu či nejistoty, pokud se s nimi pokoušel navázat kontakt někdo cizí. Pokud ale do místnosti vstoupila známá osoba (ta neznámá přitom zůstávala přítomna), vlci se uklidnili. Tento druh tedy zřetelněji potřeboval jakousi „kotvu“, někoho známého jako potvrzení toho, že mohou být v klidu.

Vědecké výzkumy v různých odvětvích popisují, v čem jsou psi a vlci podobní, a v čem se naopak liší. Otázka je to důležitá nejen pro pochopení procesu domestikace a společné historie lidí a psů, ale i jako jistý druh sondy do unikátních rysů myšlení našich mazlíčků.

Zajímavým zjištěním nově publikované studie ale je, že co bychom čekali u psů silnější – schopnost navázat přátelství s člověkem – to je za stejných podmínek takřka identické u psů i vlků. Autoři studie se tak na závěr zamýšlejí, že je možné, že pravěcí lidé mohli u společného předka dnešního psa a vlka vypozorovat jeho potenciál k ochočení, pokud je o zvíře pečováno od malička. Na tuto vlastnost se zaměřovali a dále ji rozvíjeli, čímž započali proces domestikace psa. Psí náklonnost k lidem se pak rozšířila a prohloubila. Potenciál vidět v nás přátele ale zůstal možná ve vlčím genomu přítomný do současnosti.