Do Nome bylo proto nutné dopravit protilátky, které neutralizovaly působení bakterie záškrtu a bránily tak nakaženým v těžkém průběhu a udušení. Bohužel, Aljaška je krásná, ale tvrdá země a místní zima znemožňovala jak dopravu lodí, tak letadlem a vnitrozemské silnice byly zasypané sněhem. Naštěstí ale fungoval telegraf, a tak bylo možné volat o pomoc. Také díky telegrafu se podařilo zorganizovat akci, která dodnes udivuje svým vysokým nasazením všech zúčastněných – čtyřnohých i dvounohých. 

Teplota klesala k minus padesáti

Úřady totiž oslovili majitele a cvičitele psích spřežení, tzv. mushery, kteří žili v poměrně řídce osídleném vnitrozemí tohoto cípu Aljašky. Do hlavního města země Anchorage byla lodí ze Seattlu dopravena devítikilová bednička vakcín, kterou se po trati podařilo dostat až do města Nenana. Dál už ale záleželo na schopnostech musherů, mezi městem Nenana a Nome ležela vzdálenost 1085 km zimní krajiny. Musheři pak na trase utvořili štafetu a 27. ledna 1925 sérum vyrazilo na cestu.  

Výcvik

Sibiřský husky – nezávislý elegán s nekonečnou zásobou energie

Pochopitelně, organizace takové akce v takto řídce osídlené oblasti nemohla být precizní. Ačkoliv tedy byla snaha, aby většina úseků měřila 45 kilometrů, docházelo k velkým nepravidelnostem podle toho, jak se sáně po cestě potkávaly.

Podmínky přitom byly extrémní – teplota chvílemi padala k –50 °C, vanul ledový vítr a orientaci znesnadňovala bílá tma. Celkem se běhu účastnilo 20 musherů a necelých 150 psů, vesměs malamutů a huskyů. Sami musheři se rekrutovali hlavně z řad potomků místních domorodců, dnes nejvíce skloňovaným jménem je ale Nor GunnarKaasen, který urazil poslední úsek. 

Většina musherů utrpěla omrzliny, někteří s trvalými následky, žádný ale nezemřel. Uhynulo ovšem asi pět psů, přesné číslo se liší podle zdrojů. Naprosto zázračně se ovšem podařilo dopravit požadovaná léčiva do Nome za pět a půl dne, což je výkon dodnes mushery považovaný za takřka nadlidský.  

Jak to bylo s Baltem

Hrdinská akce ovšem měla poněkud rozpačité dozvuky, které se vlastně táhnou dodnes. Tváří celého běhu se totiž stal závěrečný musher Gunnar Kaasen a jeho údajně vedoucí pes Balto. Balto byl tehdy šestiletý sibiřský husky, který patřil jinému musherovi – Leonhardu Seppalovi – který se také běhu účastnil a který své psy Kaasenovi zapůjčil. O Baltovi a Kaasenovi se psalo po celých Spojených státech i Kanadě. Ještě téhož roku byla psovi vztyčena socha v newyorském Central Parku, kde stojí dodnes. Kaasen byl oslavován jako hrdina. 

Gunnar Kaasen se psem Balto | zdroj: commons.wikipedia.org (public domain)

Tehdy se ovšem ozval Leonhard Seppal s námitkami, které by mohly vypadat jako žárlivost, ovšem historici mu dnes dávají za pravdu. Tomuto musherovi totiž vadilo, že se v médiích celá akce smrskla jen na oslavy Kaasena a Balta. Přitom on sám absolvoval nejdelší, předposlední úsek, který činil neuvěřitelných 146 kilometrů. Balto byl sice také Seppalův pes, podle něj by si ovšem největší uznání zasloužil jiný pes: Seppalův hlavní tahoun Togo. Tento husky totiž uběhl vzdálenost mnohonásobně větší, považovanou tehdy skoro za nemožnou. 

Seppala samozřejmě hned dodával, že nechce ubírat slávu žádnému účastníku, lidskému či psímu, ale po celý život si zachoval jistou hořkost, že se na všechny ostatní – a ze všeho nejvíc na Toga – zapomnělo. Vše navíc má při zpětném historickém bádání jistou pachuť mediální hry s realitou.

Dobovému americkému publiku konvenoval příběh Nora Kaasena a rádo zapomnělo, že většina účastníku běhu byli domorodci. Také byly pochyby o tom, zda vůbec Balto byl skutečně vedoucí pes – jeho majitel Seppala ho označoval za spíše slabšího a podpůrného, nikdy předtím neběžícího v čele. Fotografie z příjezdu do Nome, kde je Balto v čele, byly pořízeny zpětně kvůli světlu, Kaasen ve skutečnosti doběhl za tmy. Existovalo tak podezření, že Balta si jako tvář celé akce vybrali novináři, protože to byl pes pěkný a navíc se zajímavě znějícím jménem. 

Jako celebrita skončil v psí show

A aby historické „pachuti“ nebylo málo, i závěr života obou psů je poněkud zamotaný. Seppala si přeci jen v odborných kruzích získal slávu a díky svému chovu huskyů žádaných po celém světě zbohatl. Togo pak uhynul v roce 1929 po životě v luxusu.

Celebrita Balto byl oproti tomu nucen často vystupovat na veřejnosti a na čas dokonce on i celé smečka putovali Amerikou s pojízdnou psí show. Když se ukázalo, že tam tito psí hrdinové strádají, koupil je jeden americký milionář a nechal psy důstojně dožít v zoo v Clevelandu. Balto uhynul v roce 1933.

Zmatky pokračovaly i po smrti – Balto byl totiž vycpán a dodnes je exponátem clevelandského muzea. Muzeum v aljašském Anchorage ale od 70. let vede marnou iniciativu za “návrat Balta domů”. 

Dodnes platí, že Balto zůstává hlavní tváří akce. Vzniklo o něm několik dětských knih, v roce 1995 i animovaný film. Přeci jen ale nakonec bylo historické spravedlnosti učiněno za dost a v posledních letech se více upozorňuje i na příběhy ostatních účastníku. Tak například v roce 2019 vznikl hraný televizní film Togo. 

Pejsci nakonec ale za tyto následné spory nemohou a míra hrdinství by se neměla měřit a poměřovat. Všichni vykonali obdivuhodné činy a každý účastník běhu ze sebe vydal z nesobeckých pohnutek maximum. Což nakonec říkal i sám Seppala, kterému jen bylo líto, že se zapomíná i na ostatní. Snad už ale dnes platí, že se již nekřivdí nikomu. Velký běh milosti, jak je někdy v USA nazýván, tak zůstává skvělým příkladem toho, jak úžasné činy dokáží lidé a psi spolu vykonat.