Archeologové a paleozoologové pracují dnes většinově s konceptem dvojí domestikace. Lidé lovili koně jako zdroj masa už hluboko v paleolitu. Nálezy naznačují, že před asi 5 500 lety už byla tato zvířata v prostoru dnešního Kazachstánu, stejně tak jako pravděpodobně i na jiných místech euroasijské stepi. Tito koně ale nejspíše sloužili hlavně jako zdroj potravy, například tzv. botajská kultura nacházející se před 5500 lety právě v Kazachstánu podle keramiky masivně využívala koňské mléko.

Moderní genetické studie ale překvapivě ukázaly, že nejstarší domestikovaní koně s těmi dnešními nejsou skoro vůbec příbuzní a blíž mají spíše k divokým koním Převalského. Ve světle tohoto se ukázalo, že asi před 4200 lety proběhla druhá vlna domestikace, která teprve ochočila předky dnešních koní a už směřovala směrem k zásadnějšímu využití – k jízdě a k tahu. Tyto populace pak přečíslily ty starší a skutečně se zdá, že všichni dnešní koně by u těchto nově domestikovaných tvorů našli své společné předky. 

Genomy tří stovek koní

Dlouho se mělo za to, že místem druhé domestikace mohla být Anatolie, starší výzkumy opět založené na DNA ale toto zpochybnily. To je právě okamžik, kde se na světlo dostává nejnovější studie. Mezinárodní tým vědců, vedený Ludovicem Orlandem z francouzské vědecké agentury CNRS a univerzity Paula Sabatiera, se zaměřil právě na otázku, kde je dlouho hledaný domov předků dnešních koní. Skvěle jim k tomu posloužila moderní genetika, pomocí které se daří odhalovat v DNA nejen biologické determinanty, ale i historické a evoluční souvislosti. 

Výzkumu se účastnilo mnoho desítek badatelů, kteří dodali přečtené genomy více než 300 pravěkých koní ze 121 archeologických nalezišť Eurasie. Stáří těchto tvorů se přitom pohybovalo od 2000 do 10 000 let, pokrývali tedy širokou škálu nejen v prostoru, ale i v čase.  

Byl to právě výzkumu tým Ludovica Orlanda, který před několika lety přišel s převratným objevem, že nejstarší koně botajské kultury nejsou příbuzní dnešních domácích koní, ale pouze koní Převalského. Díky tomu vědci věděli, kam se „koukat“ a podařilo se jim definovat dvě jasně oddělené populace domestikovaných koní, jejichž označení zrcadlí dvě vlny domestikace – DOM1 (starší – předci koňů Převalského) a DOM2 (mladší – předci dnešních koní domácích).

Jiné geny

Obrovským „genetickým štěstím“ bylo, že u populace DOM2 se vyskytly specifické mutace, které koně DOM1 nemají. Kromě toho, že je tak možné mapovat rozšiřování skupiny DOM2, přináší toto zjištění i zajímavý podnět k dalším výzkumům. Mutace se totiž týkají genů ovlivňujících úzkost a agresivitu a také snad dokonce i těch genů, které mají vliv na anatomii páteře a zad. Tedy vlastností, které v domestikaci hrály důležitou roli. 

Zdá se, že k ochočení varianty DOM2 došlo v prostoru západní eurasijské stepi, někde na území od severního pobřeží Černého moře po Kazachstán a jižní Rusko. Původní genetická diverzita se začala právě před 4200 lety zmenšovat – to zrcadlí dominanci jedné populace koní. Asi před 4000 lety už převažovali v oblasti čistě předci dnešních koní, a právě odsud se začali šířit celou Eurasií.

Objevovaly se první pohřby s vozy a koni s postroji a když před 3000 lety přišla doba bronzová, už se dalo hovořit o jistém kultu koně. Tato krásná zvířata se objevují jako motivy ve výzdobě předmětů a sošek. U některých kultur už začalo platit, že elita = jezdec, což ostatně trvá přes starověké národy a středověké rytíře až po takřka moderní dějiny dragounů a kavalérie. 

Jih Ruska

Výzkumnému týmu ale příliš široce vymezené území nestačilo, neboť se zdálo, že geny mohou říci více. Obzvlášť, když se podařilo pokrýt výzkumem poměrně široký genofond. Nedá se s určitostí říci, že se podařilo odhalit prvního koně z populace DOM2, prostor pro zpřesňování ještě je.

Nejstarší předci dnešních koní ale byli identifikováni na poměrně malém území, kde žili v době před 5400 až 4600 lety. Šlo o tři lokality v rámci širšího, výše vymezeného centra v prostoru kolem dolního toku Volhy a Donu na jihu dnešního Ruska.  

Podle vědců lze s velkou mírou pravděpodobnosti hraničící s jistotou hovořit o tom, že zde leží pravlast všech dnešních koní a že sem vedou nitky všech rodových linií většiny koňské populace světa. Pomezí severního Kavkazu a Černého moře, kde se velké řeky Volha a Don pomalu stáčí ke svým ústím. Zde žili pastevci a kočovníci, kteří naplno pochopili potenciál koní a znovu domestikovali nejspíše polodivoké tvory.

Že šlo už v tomto dávném pravěku o milované společníky může potom naznačovat fakt, že nejstarší ze zkoumaných DOM2 jedinců byl kůň pohřbený pietně v mohyle spolu s dítětem. Možná, že v tom je nejkrásnější kontinuita – kůň byl těmto lidem stejným přítelem, jako je o mnoho tisíciletí později nám.