Genetické analýzy dnes dokáží sledovat historii vývoje některých druhů. Je tak možné poodhalovat jakousi „genetickou kroniku“ evoluce těch kterých zvířat. Důležitá jsou při tom odhalení různých mutací, které za určitých okolností mohou skokově do vývoje druhu přinášet nové faktory.

Právě tímto směrem mířilo bádání japonských genetiků. Těm se totiž podařilo zevrubně popsat dvě mutace v rámci receptoru MC2R (melanocortin 2 receptor), což je gen, který přispívá k tvorbě stresového hormonu kortizolu. To mohlo podle vědců hrát roli v tom, že předci dnešních psů dokázali snáze překonávat stres z lidské přítomnosti, vlastní mnoha divokým tvorům. Mohly se tak rozvinout schopnosti socializace a komunikace v mnohem větší kvalitě.

Už dříve se předpokládalo, že důležitým faktorem domestikace mohly být právě změny v genech zodpovědných za produkci hormonů ovlivňujících chování. Nebylo ale jasné, o kterých konkrétních genech lze takto uvažovat. V tomto ohledu je nová studie jednou z prvních.

Jak chápou lidská gesta

Tým autorky Miho Nagasawy z japonské univerzity Azabu se psí genetice věnuje dlouhodobě. Nový výzkum postavil na sledování „sociálně-kognitivního“ chování skupiny 624 psů. V podstatě šlo o to popsat, jak psi chápou lidská gesta a naši komunikaci s nimi. V jednom experimentu měla zvířata za úkol rozhodnout, která miska pod sebou skrývá pamlsky. Nemohli se k nim přitom přiblížit tak, aby je zblízka prozkoumali čichem. Spoléhat museli na různé formy lidské nápovědy – upřené pohledy na správnou misku, ukazování, poklepávání a podobně.

Druhý experiment ilustroval schopnost řešit problém. V podstatě šlo o klasický úkol, kdy testované zvíře musí otevřít krabici tak, aby se dostalo k pamlskům. Sledovala se při tom ale míra a frekvence doby, kdy pes koukal na přítomné lidi a očekával nápovědu či pomo. To mělo naznačit rozsah sociálního spojení s člověkem, chápání jej jako partnera.

Psi byli rozděleni do dvou skupin: v jedné byla plemena považovaná za archaická a blíže podobná společným předkům s vlky – například psi akita či husky. Ve druhé skupině byla plemena moderní. Už při experimentech se zdálo, že ačkoliv mezi plemeny nebyl rozdíl v chápání lidských gest, archaičtí psi o něco méně upírali svou pozornost k lidské pomoci. Následná genetická analýza pak sledovala možné rozdíly v genech mezi těmito skupinami. Vědci se zaměřovali na geny spojené s oxytocinem, zmiňovaný MC2R či zvláštní gen WBSCR17, který u lidí nejspíše hraje roli u tzv. Williams-Beurenova syndromu spojeného s hypersociálním chováním.

Mutace vedoucí k porozumění

Právě u genu MC2R byly zjištěny hned dvě mutace, které se u geneticky starších plemen neobjevují, respektive existují v menší míře. Činnost stresového hormonu kortizolu přitom měla na výsledky experimentu vliv. Autoři studie naznačují, že právě gen MC2R svými změnami mohl hrát roli při úspěšné domestikaci psů.

Ochočení psa totiž byl dlouhodobý proces postihující celou řadu aspektů. MC2R by sám o sobě neměl na domestikaci zásadní vliv, pes byl k ochočení evolucí „připraven“ i v jiných rovinách. Předpokládané mutace na tomto genu ale mohly domestikaci výrazně usnadnit. A jelikož takový proces funguje tak trochu jako spirála, člověk pak obratem ovlivnil další rozvoj mutace.

Jelikož lidské šlechtění psů je v podstatě další evoluční faktor ovlivňující jinak přirozený výběr, došlo během staletí k tomu, že daná mutace se ve psí populaci více rozšířila. Člověk totiž mimoděk vybíral k dalšímu množení psy s dobrými vlastnostmi – mezi něž porozumění člověku určitě patří. Nezapomínejme, že vzájemný vztah lidí a psů je v mnoha ohledech unikátní a naše vzájemné kognitivní naladění nemá mezi jinými druhy moc obdoby.

Člověk a pes jsou zkrátka parťáci, kteří si byli souzeni nejen těžkým životem v době kamenné. Příroda šla našim snahám o psí domestikaci do určité míry vstříc – a psí geny si to dodnes pamatují.