Předci dnešních psů byli domestikováni v široce vymezovaném období před 29 000 až 14 000 lety. Není úplně pravda, že se pes vyvinul z vlka, přesnější je říci, že pes a vlk mají společného předka. Evoluce psovitých šelem ale nebyla lineární, ostatně všechny evoluční procesy připomínají spíše široce rozvětvený strom. Jednu z takových specifických odboček v rámci rodiny psovitých šelem pak představuje pes dingo. Před 8 000 až 5 000 lety se objevili v Austrálii, na základě dílčího výskytu v jihovýchodní Asii se předpokládá, že jako druh se zformovali někde tam.

Rozsáhlý výzkum 25 vědců ze čtyř zemí světa nyní přinesl výrazné zpřesnění těchto neurčitých předpokladů. Na základě genetických výzkumů totiž badatelský tým dospěl k závěru, že pes dingo je jakousi ranou odnoží moderního psa, která se na počátku jeho samostatného vývoje vydala vlastním evolučním směrem. Psi dingo jsou totiž zajímaví i tím, že jejich evoluce probíhala v relativní izolaci. Oddělili se od ostatních psovitých šelem, a ačkoliv se vyvíjeli i v jihovýchodní Asii, jádro jejich populace zůstalo do příchodu Evropanů v Austrálii bez kontaktu s jinými psy.

Domestikace budoucího psa domácího

S dnešním psem domácím se to má totiž tak, že jeho předkové se – jak dokazují jiné genetické výzkumy – od vlků oddělili už před zhruba 135 000 lety. Tito tvorové byli vlkům stále dost podobní, byť u nich postupně docházelo k drobným odchylkám ve fyziognomii i struktuře mozku. Od vlka se ale pes dodnes liší jen 0,2 % DNA a oba druhy jsou navzájem plodné.

Nicméně dramatickým faktorem se pro psí evoluci stala už zmiňovaná lidská domestikace. Díky dalším tisíciletím společného soužití se pes domácí proměnil k nepoznání – rozdělil se do mnoha plemen, jeho chování se perfektně naladilo na člověka. Dokonce se podle nových výzkumů měnila i jeho anatomie tak, že dovede lépe s člověkem spolupracovat pomocí mimiky. Výmluvné je také to, že pes dokáže mnohem lépe než vlk trávit škrob – pod vlivem lidského šlechtění u něj došlo ke genetickým změnám, které mu umožňují přežít v časech nouze i bez masité stravy.

Člověk tedy nezačal domestikovat vlka, jak se někdy uvádí, ale už ranou formu budoucího psa domácího. Jak zjistíme dále, zanechal při tom genetické stopy, které pomohly zmapovat i původ psa dingo.

Blízký příbuzný moderního psa

Genetika je samozřejmě základem celého výzkumu. Autoři studie uvádějí, že od roku 2017 nejprve provedli kompletní genetické zmapování některých psích plemen – například boxera, německého ovčáka, basenjiho. Také byly k dispozici starší mapování dánské dogy, labradora a dalších dlouho šlechtěných, čistokrevných plemen. Teprve potom se podařilo sekvenovat genom čistokrevného psa dingo. Vzorek poskytlo štěně nalezené opuštěné v australské poušti. Důležitý byl rozvoj vědy v posledních letech, protože schopnosti vytvářet kvalitní a detailní genetické „mapy“ jsou poměrně nové.

Díky tomu všemu se ukázalo, že dingo je blízce příbuzný moderního psa, ale oddělil se od něj někdy „na začátku“ jeho samostatné cesty. Jinými slovy se dá říci, že pes dingo je větví evolučního stromu někde uprostřed mezi odděleném psa a vlka a dneškem. Samostatná, raná větev psa, která se ale začala odděleně vyvíjet ještě před domestikací a velkou proměnou druhu pes domácí.

Schopnost trávit škrob

Vedle konkrétních srovnání jednotlivých genomů je to vidět také díky výše zmíněné schopnosti našich psů trávit škrob. Ta je dána zdvojením konkrétního genu, což vzniklo díky lidskému vlivu na selektivní křížení. Lidem zkrátka snáze přežívala štěňata, která v případě nouze mohla přežít na čas bez masa. Vlk toto zdvojení nemá – a stejně tak ani dingo. Musel se tedy oddělit od psa domácího dříve, než lidské „zdomácňování“ vlastně začalo.

Podařilo se tedy určit psa dinga jako ranou odnož našeho psa, stojící na půl cesty mezi současností a oddělené psa a vlka. Některé zajímavé otázky nechává práce ale otevřené pro další bádání. Není kupříkladu vůbec jasné, zda pes dingo někdy byl předmětem domestikace, či alespoň částečné snahy o ní.

V kultuře australských domorodců totiž hraje velmi důležitou roli, často vystupuje jako bytost provázející duše a podobně. Výrazné spojení člověka a psa dingo tedy asi existovalo. Ostatně, díky jeho blízké příbuznosti se psem domácím lze předpokládat, že i tento druh měl řadu vlastností, pro které byl přístupnější soužití s lidmi než vlk.

Křížení s dnešními psy

Také není jasné, jak moc velký vliv na dinga má křížení s dnešními psy. Navenek vypadají skoro všichni zástupci druhu stejně, existují ale studie, které naznačují, že v některých oblastech Austrálie výrazně bují hybridizace se psem domácím. To naštěstí není případ dingů z pouště a pustin, jinak by sekvenování genomu nebylo možné.

Zajímavý je pak i závěr celé studie, kde autoři naznačují možnosti praktické aplikace některých jejich zjištění. Šlechtění moderních plemen vytvořilo u řady rodových linií psů jistou genetickou zátěž. Nejde jenom o psy nezdravě „přešlechtěné“, jak se často skloňuje u buldočků či mopsů. I vitální plemena jako labradoři či němečtí ovčáci si nesou dědičně sklony k dysplasii kloubů. Zlatí retrívři jsou náchylnější k některým typům rakoviny, jack russel teriéři si zase nesou větší výskyt hluchoty. Zkrátka někde během dlouhé psí cesty vznikaly geny, které se nesou dál a představují problém.

Detailním zmapováním genomu psů dingo, dále porovnaného s genom vlka a psa domácího, se může podařit určit, o jaké problematické geny konkrétně jde. Podobně jako u zdvojeného genu pro trávení rostlinného škrobu se totiž dá předpokládat, že v raných dobách oddělený dingo jej mít nebude. To by mohlo do budoucna umožňovat přesnější zacílení konkrétní léčby dědičných psích chorob.

Odpověď na otázku „kam na stromě evoluce patří dingo“ tak nemá jen jeden rozměr. Ukazuje leccos i o domestikaci našich nejbližších zvířecích přátel, a navíc dává naději na řešení jejich současných problémů.