Domestikace je proces dlouhodobý a zjednodušeně jej lze popsat jako řízenou evoluci. Nejznámějším příkladem je pes, který se během tisíciletí po lidském boku změnil k nepoznání. Proměny se přitom netýkaly jen fyzického vzezření, ale i psychiky, komunikace s lidmi a tak. Podobně lze ale hovořit i o dalších druzích zvířat – hospodářská zvířata, domácí mazlíčci, někteří ptáci a další.

Důležité je, že lze hovořit o jakémsi obecném schématu domestikace. Ovce nebo vepř byli samozřejmě ochočování jinak než pes, skoro všem domestikovaným jsou ale vlastní některé aspekty tohoto procesu. Oproti svým divokým bratrancům mají ochočená zvířata většinou expresivnější tvář, častější jsou velké uši. Mění se růst a struktura srsti podle toho, co je žádoucí – např. masitost a holá kůže u vepře, hustší a jemnější vlna u ovce. Ochočení tvorové jsou méně agresivní a obvykle mnohem společenštější.

Domestikace je tedy ze své podstaty proces řízený umělým vybíráním zástupců druhu s žádoucími vlastnostmi, o kterých doufáme, že se v populaci dědičností rozšíří a postupně převáží (i šlechtění rostlin je tedy formou domestikace). Právě větší krotkost a přístupnost společnému životu je pak asi nejvíce podporovaným faktorem – to on vedl od kance k vepři domácímu, od vlka ke psu, od zajíce ke králíkovi atd. Některé genetické změny se pak tohoto ochočování týkají mimoděk, kupříkladu mírnější, roztomilejší vzhled mohl být vedlejším produktem důležitějších genetických změn.

Jak je to ale se zmiňovanou „sebedomestikací“? Jde o vědeckou hypotézu, která říká, že prvky domestikace působí i na druh směrem dovnitř, konkrétně se někteří odborníci domnívají, že vývoj pravěkého člověka takové rysy sebedomestikace nese. Podstata je v tom, že v sevřené společnosti starší doby kamenné sice mohlo být výhodou být silný a tvrdý, nakonec ale přežívali ti, kteří dokázali spolupracovat v tlupě. Lidé spolupracující, bez zbytečné agresivity a altruističtí měli větší šanci si najít partnerku a odchovat do dospělosti více dětí. Ve spolupracující společnosti mají děti více bezpečného prostoru pro delší vývoj, tělo si proto může dovolit vyvíjet větší mozkovnu a složitější mozek.

Některé změny pozorovatelné na kostrách lidských předků tak jako by připomínaly změny sledovatelné na domestikovaných zvířatech. Jde o pouhou hypotézu, která není široce přijímaná, přesto stojí za pozornost. Konečně se dostáváme ke slonům zmíněným v úvodu – proponenti této teorie doposud sledovali podobné „ochočení sebe sama“ jen u šimpanzů bonobo. Badatelé ze Stanfordovy univerzity totiž přišli s pozorováním, podle kterého se domnívají, že dalšími kandidáty na sebedomestikující druh jsou sloni indičtí a afričtí.

U těchto sympatických chobotnatců se totiž dá sledovat podobné selektivní chování, jako popisuje hypotéza u lidí či bonobů. Autoři studie nejprve uvádějí příklady srovnání koster archaických a současných slonů, které nesou stopy stejných změn, jaké jsou popsané při srovnání ochočených domácích zvířat a jejich divokých předků. Slonům se během staletí na lebce změnil tvar mozkovny i čelistí, lebka se prodloužila, ubylo zubů. Při pohledu na sociální chování slonů je pak zjevná preference mírumilovných projevů. Samozřejmě, že sloní samci umí být ostří a agresivní – takové projevy ale vedou ke zvyšování stresu ve skupině.

Naopak se sloní stáda snaží udržovat jistou hravost, pečovatelství a dokonce chovatelství, kdy dospělí jedinci dovedou pečovat i o cizí mláďata ve skupině. Takové chování řadě nedomestikovaných zvířat není vlastní. Vědecký tým ale postupoval i s pomocí genetiky. Zkoumání DNA ukázalo preferenci některých genetických sekvencí, které jsou opět popsané u ochočených zvířat. Celkový vzhled slonů při srovnání s rekonstruovanou podobou jejich předků také naznačuje posun známý u lidmi domestikovaných zvířat.

Mohlo by se namítnout, že autoři práce „vyzobávali“ jen fakta, která se jim hodila do celkového žádaného obrazu. Sami si jsou ale této možné výtky vědomi, a tak zdůrazňují, že důležitý je řetězec různých dílčích důkazů. Sama přítomnost genomu by nebyla průkazná. Změna lebek může být vyvolána jiným evolučním tlakem. Mírné chování samo o sobě domestikaci nedokazuje. Všechno dohromady by ale mohlo naznačovat, že sloni skutečně prošli vývojem podobným ochočením – ovšem ochočením sebe sama.

Uznejme, že se po celou dobu pohybujeme na poli teoretických úvah. Je nicméně pravda, že domestikace jako unikátní způsob řízené evoluce existuje. Dobře ji známe z vývoje nám nejbližších zvířecích společníků. Možnost, že může jít o mnohem dalekosáhlejší faktor, který nenápadně působí i tvory ochočující sebe sama, stojí alespoň za zamyšlení.