Základem nového výzkumu byla studie z roku 1963. Tehdy si badatelské duo Herbert Heran a Martin Lindauer všimlo zvláštního chování včely medonosné při orientaci ve vzduchu – z různých náznaků se jim totiž zdálo, že včely se výrazně řídí vizuálními vjemy.  

Aby vědci potvrdili svá tušení, připravili zvláštní experiment: Skupina včel byla naučená se vracet do úlu na druhé straně velkého jezera. Pokud byla hladina zčeřená a s vlnkami, včely v pořádku doletěly. Jestliže je ale vypustili ve chvíli, kdy byla voda hladká jako zrcadlo, pak začal nebohý hmyz za letu ztrácet výšku, dokud hromadně nenarazil na hladinu. Na základě toho skutečně vznikla teze, že se včely řídí za letu zrakem. 

Na tento dávný experiment pak navázala nová studie, tentokrát výrazně ohleduplnější vůči včelkám samotným. Francouzským badatelům z univerzity v Marseille totiž vrtalo hlavou, zda by se o včelí orientaci nedalo zjistit něco víc. 

Včely u zrcadla

Nově byly včely za tímto účelem pouštěny do 220 cm dlouhého čtvercového tunelu, který měl na všech stěnách zrcadla s možností zakrytí. Včelky lákala na druhou stranu tunelu sladká pochoutka, měly tedy motivaci proletět přímo rovně tak, aby je vědci mohli pečlivě monitorovat. 

Potvrdilo se při tom, že okolí hmyzu je pro jeho orientaci klíčové. Pokud byla zrcadla zakrytá, proletěly včely v konstantní výšce a bez kolize. Při odkrytí stropu tunelu, což opticky zdvojnásobovalo jeho výšku, také žádný problém nenastal.  

Pravým opakem ale byla situace, kdy se odkrylo zrcadlo spodní a tunel se opticky prohloubil. Včely vyletěly normálně, asi po 40 centimetrů ale výšku ztrácely a narážely do zrcadla na dně. Při současném odkrytí horní a spodní stěny pak hmyz havaroval už po osmi centimetrech. Ukázalo se tedy, že pohledová orientace dle terénu je pro ně naprosto klíčová.  

Prostorová desorientace

Jde o prostorovou orientaci, respektive desorientaci, která je dobře známá i u lidských pilotů. Dokud může letec vidět zem, pak podle rychlosti jejího ubíhání odhadne svou výšku. Když je mu ale terén zastřený, například kvůli mlze, pak ho vlastní smysly klamou. To dokonce do té míry, že i když je letadlo ve vývrtce a pomalu klesá k osudovému pádu, tak dokud není terén vidět, může mít pilot bez přístrojů pocit, že se mu daří výšku držet.  

Různé kombinace experimentu dokázaly, že u včel je to stejné, bohužel tento užitečný hmyz žádné přístroje nemá. Ubíhající spodní terén je klíčový, horní obloha u nich nehraje zase takovou roli. Závislost na terénu je dokonce taková, že pokud bylo zrcadlo odkryté jen ke konci tunelu, včely přesto po zprvu klidném letu spadly. 

Za normálních okolností včelám pomáhá komplexnost terénu. Pokud poletí nad menší vodní hladinou a v zorném poli mají velké části břehu, pak karamboly asi nehrozí. Přesto hlavní orientační osa směřuje dolů, což u větší jednolité plochy – simulované zrcadlem – vynikne.  

Zjištění jsou o to zajímavější, že ve hmyzí říši panuje v tomto ohledu patrně pestrost. Kupříkladu octomilky ve stejném experimentu problém nemají, podobně i mouchy. Co přesně řídí tyto létavce není jasné, výsledek je ale o to překvapivější, že včely představují v jiných aspektech letu tvory obratné a vytrvalé. Jen rada „nekoukej se ve výšce dolů“ by v jejich případě nebyla právě užitečná.