Nový výzkum vzešel z projektu ministerstva zemědělství USA, jehož výzkumné centrum se chováním opylujícího hmyzu dlouhodobě zabývá. Na těchto malých tvorech totiž závisí do značné míry fungování zemědělství jako takového, alespoň co se týče rostlin plodících jen díky opylovávání.

Vědci porovnávali chování včely medonosné s americkým druhem čmeláka (Bombus impatiens). Význam včel je pro opylování jasný, u čmeláků se na něj velmi upozorňuje v poslední době. Chování obou druhů je ale značně odlišné – studie totiž ukázala, že až 76 % včel se vrací při sbírání pylu na známá místa, u čmeláků to činilo jen 47 %.

Badatelé pracovali s poli kvetoucí vojtěšky, přičemž její vysázení dopředu sledovalo experimentální záměr. Opylovači tak měli k dispozici buď větší plochy o velikosti asi 13,5 m² a 225 rostlinách, menší čtverce měli 9 m² a 100 rostlin vojtěšky. Lokality byly dostatečně daleko od sebe, aby vědci mohli chování hmyzu analyzovat.

Ukázalo se, že u čmeláků hraje důležitou roli velikost, na větší čtverce se vraceli častěji. Včely neřešily velikost polí, byly ale nápadně konzervativnější a jak si jednou nějakou plochu vyhlédly, opakovaně tam zalétávaly. Tato schopnost návratu na známá místa je sama o sobě dost zásadní, vyžaduje totiž prostorovou orientaci i paměť. Tou včely opravdu vynikají, na druhou stranu ale sledování ukázalo, že i čmeláci jsou takové orientace schopní – pouze se vracejí méně často.

Podstata rozdílu mezi včelami a čmeláky tak podle studie nespočívá v biologii obou druhů, ale spíše v rozdílném chování. Čmeláci jsou totiž při hledání potravy takříkajíc akčnější nebo agresivnější. Nebojí se vzdálenějších výpadů a zkoumají větší část krajiny než spolupracující, konzervativně postupující včely. Včely ostatně slavným včelím tancem upozorňují své kolegyně v úlu, kam se mají pro pyl vydat, čmeláci nic takového neřeší.

Tato zjištění mají i praktické implikace – při bližším poznání opylovacích vzorců obou druhů jim mohou zemědělci i ochranáři začít vycházet vstříc. Usnadňovat včelám i čmelákům přístup k pylu podle jejich druhových potřeb a tím chránit jak zdraví obou druhů, tak nezbytné procesy vedoucí od opylování až k úrodě.

Autoři nové práce ale poukazují i na některé závěry, které jsou svým způsobem kontraintuitivní. Jak jsme řekli, včely jsou konzervativní, organizované a svým vracením se na známé květy potvrzují, jak sofistikovaná je jejich schopnost orientace v prostoru. V tom je ale zároveň i jejich slabina. Čmelák při více zkoumavém hledání potravy sice nese větší riziko střetu s predátorem či vyčerpání příliš mnoho energie. Zároveň tím ale získává větší akční rádius opylování – to má ovšem pozitivní vliv na genetické zdraví rostlin. Čím dále se jejich pyl dostane, tím menší je šance na spojení s „příbuzným“. U rostlin se pochopitelně tyto genetické záležitosti neřeší tak vehementně jako u zvířat, při dlouhodobém opylování to ale může začít hrát roli pro zdraví pěstovaných plodin.

V zásadě to celé lze shrnout tak, že včely více ukazují své schopnosti orientace a organizace a zaslouží si za to náš obdiv. Někdy ale nastávají situace, kdy je naopak trocha chaosu a nepředvídatelnosti v přírodě potřeba.