Pokud s nadsázkou hovoříme o válce ve zbrojení, musíme možná vysvětlit, proč tak vzbuzuje pozornost vědců. Obyvatelé australských měst se snaží papouškům všemožné bránit v rozhrabávání popelnic a rozhazování odpadků po ulicích. Kakaduům se ale daří zábrany překonávat – a tím dávají najevo spoustu aspektů chování, které vědce zajímají.

Při zájmu o obsah popelnic totiž ptáci ukazují kombinaci své inteligence, kreativity a také schopnosti promýšlet své činy několik kroků dopředu. Jinými slovy: brakování odpadků je ve skutečnosti skvělou sondou ke studiu rozumových schopností papoušků. Schopnostem australských papoušků učit se nové techniky otevírání popelnice se badatelé z německého Planckova institutu věnovali už před několika lety. V nové studii ale zkoumají, jak tlak lidí nutí ptáky k hledání nových inovací.

Pozornost vědců se soustředí na druh kakadu žlutočečelatý. Jde o jednoho z nejčastěji chovaných velkých exotů s ikonickým vzhledem bílého krasavce se žlutou chocholkou. Není to žádný drobeček, dorůstá až 55 cm, život může mít dlouhý až 40 let. Je vlastně trochu s podivem, že tito pozoruhodní tvorové si v Austrálii získali nálepku škůdců. Je ale pravda, že v některých městech je jejich populace mimořádně početná. Pokud si představíme hejna papoušků, chovající se podobně jako holubi v našich městech – ovšem velikých až půl metru, a mnohem nápaditějších při shánění potravy – pak možná lze nelibost některých Australanů pochopit.

Lidé versus papoušci

Právě soužití lidí a papoušků kakadu nová studie podtrhuje. Vědci se totiž domnívají, že soupeření není jen škorpením se o odpadky, ale i důležitým činitelem pohánějícím výše zmiňované schopnosti inteligence a kreativity. „Závody ve zbrojení“, kdy akci střídá reakce, totiž papoušky nutí přicházet se stále novými řešeními rébusů zavřených popelnic. To je přivádí k úkolům, které by v divočině nikdy nemuseli zdolávat, čímž se ptáci nejen učí, ale i dále rozvíjejí.

Ve své práci popisují badatelé z německého Planckova institutu podrobně chování kakadu, ale zaznamenávají i zkušenosti lidí. Obyvatelé Sydney se tak svěřují, že situace s papoušky je někdy opravdu úmorná. Nezajištěná popelnice se okamžitě stává terčem náletu. Pouhé víko už ale nestačí, papoušci se jej naučili otvírat. Lidé tedy začali používat cihly či kameny na zatížení víka – papoušci přišli na to, jak je shazovat. Stejně tak vyřešili otvírání popelnic zajištěných gumovým lanem protaženým vyvrtaným otvorem. Teprve nejtěžší lidský kalibr – uzamykání popelnic či zablokování pantů víka prozatím řešit nedokážou.

Skutečně vědecký rozměr publikované studie spočívá v poznání, jak takové papouščí učení se probíhá v čase. Obyvatelé vypověděli, že před zhruba deseti lety papoušky kakadu zastavilo i zavřené víko. Pro jeho otevření je totiž potřeba se specifickým způsobem usadit na okraji popelnice, aby zvířeti nezavazelo vlastní tělo, a pak víko trpělivě kousek po kousku překlopit. Podobně se postupným učením a experimentováním papoušci naučili posouvat a shazovat zátěže, případně odblokovat lana.

Nepořádní, hluční a drzí, ale oblíbení

Co je ale důležité – badatelům se podařilo popsat i to, jak se papouščí inovace v populaci opeřenců šířila. Nějaký kakadu-průkopník přišel na to, jak víko otevírat. Ostatní jej sledovali a začali napodobovat. Jinde se paralelně objevil další kreativní pták, který ale k víku popelnice přistupoval trochu jinak. Tak se mezi více než 3000 sledovanými popelnicemi dalo sledovat různé „okruhy“ či „školy“ s lehce rozdílným přístupem k problému. Dnes už celá sledovaná populace kakadu otevírání popelnic zvládá automaticky, takřka dovršené je i rozšíření znalostí jak na závaží na víkách. Bitvu o odpadky asi nakonec vyhrají lidé – jakmile budou donuceni své popelnice zamykat, narazí papoušci na limity své kreativity. Přesto se sami vědci vyznávají, že je fascinující sledovat, kam až zvířata jejich kreativita posunula.

Aby ale studie nebyla jen oslavná, postuluje i několik skeptických myšlenek. Autoři zdůrazňují, že tlak vyvíjený na papoušky nemá evoluční rozměr. Na základě překonávání zábran nevznikne nějaký nový, inteligentnější poddruh papoušků. Tato schopnost učit se už je kakadua žlutočečelatého přítomná, jen v divočině nedostává tak pestré podněty. Řešení rébusů zavřených popelnic ale v podstatě odpovídá tomu, kdy se chovatel exotických ptáků věnuje výcviku svých mazlíčků.

Navzdory jistým obtížím s papoušky ale dotazovaní obyvatelé Sydney přiznávají, že pro ně pořád mají slabost. Jedna z obyvatelek Stanwell Park otevřeně říká, že sice na jednu stranu nadává kakaduům do létajících krys, ale zároveň cítí, že jim trochu křivdí. Ptáci dávají neustále najevo, jak chytrými a zvědavými tvory jsou – a jak dotazovaná říká: „jsou hluční a dělají nepořádek, ale jsou pořád jsou krásní a já je mám navzdory všemu ráda.“