Galerie

Při popisování historie psích plemen se občas opakuje stejný příběh: Plemeno se ocitlo z různých příčin na pokraji vymření, úsilím chovatelů se ale podařilo neblahý osud zvrátit. Nebo, v horším případě, můžeme už jen jako zajímavost psát o plemenech zaniklých. Tento vývoj ale ne u všech psů patří minulosti – i dnes se najdou příklady kdysi tradičních chovů, které stojí na hraně zániku. Příkladem je právě ohař plemene sarail.

Toto staleté psí plemeno má dnes takříkajíc na kahánku, nebylo tomu ale tak vždy. Sarailové jsou elegantní, silní chrti vyhlášení svou vytrvalostí, rychlostí a perfektním zrakem, což jsou vlastnosti, které z nich dělají mimořádně ceněné lovecké psy.

Předpokládá se, že by mohlo jít o potomky anglických loveckých chrtů, kteří se jako ceněné zboží dostávali asi od 18. století do vlastnictví šlechticů Mughalské říše na Indickém subkontinentu. Jiná teorie říká, že předky sarailů byli lovečtí psi dovážení arabskými kupci.

Nepatřičný symbol luxusu

Každopádně je faktem, že sarailové měli a dodnes mají punc jisté exkluzivity a výjimečnosti. Jméno psům dalo město Sarail v Bangladéši, což je země, kde vždy leželo jádro jejich chovu. Tito psi se dokonce dotýkají i moderní historie Bangladéše – říká se totiž, že dva z nich zachránili během války za nezávislost život svému pánu M. A. G. Osmanimu, vůdci osvobozeneckých bojů proti Pakistánu.

Je to právě ale výlučná pověst těchto psů, která nejspíše stála za jejich úpadkem. Bangladéš je rozvojová země, kde se více než 30 procent obyvatel pohybuje pod hranicí chudoby. Navíc v průběhu 20. století se situace běžných lidí spíše zhoršovala, než obráceně. Drahé, lovecké psy si proto většina lidí nemohla dovolit.

Sarailové se sice vyskytovali i na venkově, tyto chovy ale postupně zanikly kvůli finančním nákladům. Bohatá elita země zase ne vždy holdovala starým tradicím a mnohé rodiny raději utrácely jmění za jiné symboly luxusu než pěstěné chrty.

Bratři zachránci 

Ačkoliv tedy sarailové ještě nedávno sloužili i jako policejní či vojenští psi, dnes některé odhady říkají, že v zemi zůstává už jen asi 40 čistokrevných zvířat. Pozornost médií si získali bratři Topon a Joton Rabidasovi, kteří žijí v nuzných podmínkách na bangladéšském venkově. Pokračují totiž v hrdé rodinné tradici - chovu sarailů.

Je to jeden z mála chovů těchto psů, který na venkově přežil a který navazuje na dávné lovecké tradice. Sami bratři ale říkají, že začínají cítit zoufalství. V jejich vesnici prý díky tradicím ještě před dvěma generacemi chovala nějakého saraila takřka každá rodina, oni ale zůstali poslední.

Podle vlastních slov se jim daří čas od času své psy množit - naštěstí mají k dispozici nepříbuznou fenu - jsou ale nuceni ceněná štěňata prodávat. Cena za psa je – na poměry Bangladéše – astronomických 500 dolarů (10,5 tisíce korun), bratři ale říkají, že většina těchto peněz padne na krmení pro jejich smečku. Tradice totiž říkají, že aby byli psi zdraví a vitální, musí se krmit dobrým masem – a to v chudé zemi není nejlevnější.

Příběh bratrů Rabidasů se dostal do médií proto, že jde vlastně o příklad neudržitelnosti chovů ve venkovských podmínkách. Oni sami si jsou toho vědomi, přesto alespoň stagnující populaci udržují. Dodávají k tomu, že se obávají, že jejich děti už nebudou moci v chovu pokračovat. Přitom prý od dědečka slýchávali, že v domě mají vždy alespoň dva sarailové být.

Součást kulturního dědictví

V posledních letech se naštěstí na osud sarailů zaměřila i skupina chovatelů, která má lepší finanční základnu a také přístup ke státním subvencím. Ty sice nejsou nejvyšší, přesto jsou důkazem toho, že sama bangladéšská vláda si uvědomuje, že sarailové jsou součástí kulturního dědictví. Ostatně po získání nezávislosti existovala v 70. letech státní snaha o rozvoj plemene, chovný program ale zkolaboval, což jen přispělo k ohrožení psů.

Vedoucí skupiny těchto chovatelů je osmapadesátiletý bankéř Tamiz Amin z hlavního města, který se sarailům věnuje přes dvacet let. Právě on uvádí odhady, že v zemi zůstalo jen 30 až 40 čistokrevných psů. Finanční možnosti těchto nadšenců ostře kontrastují s chudobou posledních venkovských chovatelů a bohužel jasně ilustrují, že bez peněz to nejde.

Tamiz Amin naštěstí své značné prostředky investoval nesobecky – rozvinul chovný program po vzoru některých tradičních plemen zachráněných v minulosti těsně před vyhynutím. Spolupracuje dokonce s genetiky, aby se ve snaze o rozšíření počtu psů předešlo příbuzenské plemenitbě a rozvoji dědičných poruch.

Osud chrtů sarailů stále visí na vlásku, chovatelé kolem Tamize Amina si ale dovolují opatrný optimismus. Přirovnali sice své snažení k boji za běhu do prudkého kopce, přesto ale věří v úspěch. Možná tak ještě není vše ztraceno a svět nepřijde o jednoho loveckého psa se zajímavou historií.