Výzkum, jehož výsledkem je nová studie, se vede v Národním institutu zdraví v USA už 10 let. Jedním z jeho cílů bylo právě určení mutací, které umožnily vznik dnešní variability psích plemen. Zvířecí druh pes domácí je totiž v mnoha ohledech unikátní. Jejich výrazná evoluční proměna je poměrně mladá záležitost. Navíc patří mezi tvory, kteří mají v rámci druhu jednu z největších variabilit, co se týče rozměrů těla. Studium jejich genetické historie proto přináší obecně vhled do fungování DNA, genů a hormonů a evoluce savců. 

Průlom ve výzkumu způsobu vzniku malých plemen se povedl vlastně až v nedávné době. Dlouho se totiž nedařilo identifikovat jasně, která mutace sekvencí genů vede k produkci hormonů regulujících velikost zvířete. Nakonec se podařilo idenfitikovat gen označený jako IGF1, který může nést varianty určující velikost plemene. Bylo přitom srovnáváno nejen 200 současných psích plemen, ale navíc se šlo i do minulosti. A právě zde vědci překvapivě zjistili, že „zmenšující“ varianta IGF1 existovala už v hlubokém pravěku. 

Ještě před domestikací

Vědci se domnívali, že podle vývoje psů a známých informací o domestikaci, najdou nejstarší stopy IGF1 u jedinců datovaných do doby před 20 000 lety. Někdy tehdy se totiž definitivně naplno rozběhla domestikace psa (i když toto datum jiné výzkumy posouvají dále do minulosti), jejíž průvodním jevem bylo i zmenšování původně divokých tvorů. Základní evoluční narativ ale bude asi nutné uchopit trochu jinak.

Vědci totiž gen IGF1 nalezli i v DNA sibiřského vlka starého 54 tisíc let, tedy dávno předtím, než proběhla domestikace psa. Vlci sice nejsou přímý předci psa domácího, mají s ním ale společného předka. Že má gen IGF1 původ pravděpodobně u něj ukázal jeho zjištěný výskyt i u dalších psovitých šelem, jako jsou šakali a kojoti. 

Autoři studie proto říkají, že je to jako by měla „příroda tuhle zmenšovací vlastnost schovanou v záloze DNA po desítky tisíc let, dokud nenadešel její čas“. Zdá se totiž, že co jsme měli za velmi moderní záležitost, tedy trochu násilné šlechtění malých a ještě menších psích plemen, bylo ve skutečnosti velmi snadné, protože potřebná mutace už byla v DNA psů přítomná. Domestikace mohla probíhat o to jednodušeji, jestliže jednou z jejích složek bylo i zmenšování psů na menší, nenáročnější a snáze ovladatelné rozměry. To, že se později šlechtění překlopilo v některé formy doprovázené různými zdravotními obtížemi, je ale už jiná záležitost. 

Výzkum každopádně nekončí, spíš nový objev otvírá dveře řadě dalších badatelských směrů. Je potřeba získat další data o genech regulujících velikost psů a mechanismu jejich fungování. Díky evolučnímu mládí psů je totiž takových genů jen 25, zatímco třeba člověk má složitý systém několika stovek genů, které mají vliv na jeho rozměry a podobu. Jedna z autorek výzkumu, genetička Elaine Ostranderová, k tomu ve vtipu dodává, že se snad blíží doba, kdy mnohem jasněji nahlédneme celé to společné, dávné dědictví a tisícileté spojení čivavy a dánské dogy.