Slovem tarbík v biologii označujeme všechny rody podčeledi Dipodinae z čeledi tarbíkovitých. Pro jednotlivé rody nemáme český ekvivalent jejich latinského názvu, proto se pojem "tarbíci" stal zastřešujícím pro větší množství druhů. Mezi jejich blízké příbuzné ze stejné čeledi pak patří ještě například myšivky či frčkové, o těch si ale povíme někdy jindy.

Podle stávajícího členění známe devět druhů tarbíků, z nichž zdaleka nejčastější chovaný v zajetí je tarbík egyptský. Jak už jeho jméno napovídá, je to zvířátko obývající pouště a polopouště nejen v Egyptě, ale v širokém oblouku od Maroka po celý Arabský poloostrov.

Den přečkávají schování v norách, které si hrabou do poměrně složitého, spirálovitého tvaru až 1,2 metru pod zem; aktivní jsou hlavně v noci. V horkých oblastech si přes den ucpávají vstup do nory pískovou zátkou, která je nejen chrání před narušiteli, ale především vytváří příznivé mikroklima. V chladnějších oblastech (např. horské oblasti Iráku) upadají přes zimu do hibernace.

Živí se hlavně rostlinami, a to jak jejich semeny, tak dalšími částmi, jako oddenky, hlízy či kořínky. Zajímavostí je, že tarbík skoro vůbec nepije, veškerou potřebnou vodu získává právě z rostlin. Tarbík egyptský sice v přírodě žije jako samotář, v zajetí ale dobře snáší i chov v malých skupinkách.

Skáčou jako klokani

Tarbík se vzhledem vymyká většině hlodavců, na které jsme zvyklí. Jejich vzezření je pro ně natolik typické, že jsou v podstatě nezaměnitelní. Pohybují se totiž výhradně po zadních končetinách, které jsou až čtyřikrát delší, než končetiny přední.

Jeho pohyb sestává ze skoků nápadně připomínajících skoky klokaní, ostatně "klokanovitá" je celá stavba tarbíkova těla. Zadní tříprsté končetiny jsou nápadně dlouhé (trefný popis z dětských úst: "Myš na lyžích!"), na konci osrstěné. Jejich stavba není jen výborná pro skákavý pohyb, ale hlavně pomáhá – spolu se srstí – aby se tarbík nebořil do písku. Tělíčko je vybaveno dlouhým, silným ocasem zakončeným štětinkou, který pomáhá udržovat celý pohyb v rovnováze. Přední končetiny pak slouží k manipulaci s potravou a k hrabání.

Stavba těla je u všech druhů obdobná, liší se hlavně velikostí a zbarvením. Tarbík egyptský je nejmenším z tarbíků, tělo má dlouhé 10-12 cm, ocas 15-25 cm a váží 45-75 g (největší druh, tarbík velký, měří cca 18 cm a ocas má kolem 26 cm). Srst má jemnou, okrovou či šedožlutou, s bělavým bříškem. V zajetí se dožívá maximálně 6 let.

Tarbík je pro své vzezření a způsob pohybu vlastně velmi roztomilým tvorem. Když se k tomu přidá hravá, veselá povaha a nenáročnost chovu, rázem zjistím, že jde o skvělého mazlíčka pro ty, kdož chtějí chovat nějaké drobné zvířátko v teráriu. Jak takové bydlení zařídit a co chov obnáší si povíme v dalším pokračování.