Pokud jde o ochranu před škůdci, pak představují koňské hřívy velký evoluční výdobytek. Některé druhy bodavého hmyzu totiž dovedou přenášet nebezpečné choroby. U komárů vedle malárie či známé západonilské horečky existuje také například ve stepích Eurasie nebezpečná východní koňská encefalomyelitida. Ovádi zase šíří pro koně nebezpečný druh koňské anémie, spolu s dalšími chorobami. Máchání hřívou a oháňkou dovede nebezpečný hmyz udržovat od těla, v původní domovině divokých koní proto byla schopnost se pořádně hřívou ohnat prevencí řady chorob.

Zajímavé jsou rozdíly ve tvaru hřívy podle plemene, druhu či původní domoviny. U řady koní totiž hříva neroste jen na zadní části hlavy a krku, ale spadá mezi ušima i dopředu přes oči. Tato „ofina“ může být u některých plemen velmi hustá, známé jsou druhy poníků, kterým oči skoro nejsou vidět. Jiní koně pak mají tuto přední část jen velmi jemnou, tzv. primitivní koně (např. koně Převalského) nebo osli ofinu vůbec nemají. Ta přitom výborně chrání oči zvířete jak proti prachu, tak proti hmyzu.

Hříva ale poskytuje i ochranu před počasím, a to ve všech směrech. V chladném podnebí slouží skoro jako šála, při dešti udržuje citlivou kůži krku suchou, ofina chrání hlavu a tvář před slunce. Můžeme dokonce hovořit i o ochraně před nebezpečím, ať už jde o šelmy či souboje s jinými koňmi. Kůň díky velké hřívě vypadá mohutnější, což samo o sobě může případného útočníka odrazit. Když už nějaký predátor koně napadne, chrání hříva alespoň částečně krk před zakousnutím. Pokud jde o jiné hřebce, pak stačí sledovat, jakým způsobem si dva koňští páni vyrovnávají účty – velmi často se zakusují navzájem do krku, což je útok, při kterém je hustá hříva opět k nezaplacení.

Důkaz o zdraví

Hustá a zářivá hříva je také projevem zdraví koně. Ukazuje, že zvíře má dostatek kalorií i správných živin a netrpí nemocemi ani parazity. To pomáhá v divokých stádech při hledání partnerky a udržuje to rod zdravý a silný.

Kůň může za určitých okolností o svůj vlas přijít. Na vině mohou být parazité, kteří svěděním nutí koně si hřívu dřít a vykousávat. Někdy k podobnému svědění může vést nevhodný koňský oděv, velkým problém jsou v tomto směru i rozličné alergie. K línání ale dochází i v důsledku bakteriálních či plísňových infekcí. Vypadávání vlasů hřívy může chovateli naznačit i to, že kůň dlouhodobě trpí nedostatkem některých živin, známé jsou ale i podobné reakce na otravu. Popsány jsou například případy z minulosti, když se šířeji používaly nebezpečné pesticidy, kdy výstavní kůň přes noc přišel o svou ozdobu po projížďce po čerstvě ošetřeném poli. Starším koňům může začít hříva řídnout a měnit barvu, pokud jsou ale zdraví, zachovávají si ji po celý život.

Lidé mají samozřejmě tendenci o koňskou hřívu dobře pečovat, stejně jako o lidský účes. Zodpovědně chovaný kůň se tak dočká pravidelného česání, rozplétání a bránění plstnatění. Za těmito účely existuje celá řada speciálních hřebenů a kartáčů, které milovníci koňské krásy dobře znají.

Splétání copánků koním pak není jen estetická záležitost, ačkoliv největší užití má taková ozdoba při přehlídkách či slavnostních jízdách. Existují tak copánky určené pro udržování hřívy v čistotě, copánky pro dlouhovlasé koně k běhání, pletení lovecké, kdy se brání hřívě, aby zavazela jezdci ve výhledu či různé typy přehlídkových copánků, které vytváří dojem většího či hubenějšího krku. Když se tedy řekne, že koňská hříva je stejně složitá a symbolická záležitost jako lidský účes, není to nepřesné srovnání.