Lze říct, že králík domácí ani nikdy ve volné přírodě žít neměl. Jako samostatný druh je „produktem“ lidské domestikace, odštěpenou větví králíka divokého. Několik staletí trvající proces ochočení ale u domácích ušáků natolik otupil některé instinkty, že se tento tvor do značné míry stal bezbranným vůči nástrahám volného života.

Pokud se králík dostane do přírody – ať už kvůli útěku či vypuštění – může být schopen si vyhrabat noru, jako to dělají jeho divocí příbuzní. Tím ale jeho schopnosti přežití v podstatě končí. A to ještě dodejme, že ač skoro všichni domácí králíci mají snahu hrabat, ne všichni disponují konstitucí a schopnostmi vyhrabat noru skutečnou a efektivně chránící před podnebím i predátory. Míra domestikace a ztráty přirozeného chování jde tak daleko, že někteří králíci mohou mít problém i se sháněním potravy. Ano, trávy je sice všude dost, ale králík zvyklý na granulky a voňavé seno může mít s přirozenými zdroji problém.

Pomalejší a těžší, se slabými instinkty

Naprosto změkčilí naši mazlíčci nejsou. Instinkt zvířete-kořisti po předcích podědili. Chovatelé to znají, i domácí králík dokáže prchat, reaguje často úlekem a dává si pozor, koho k sobě pustí. Oproti svým divokým bratrancům jsou ale jejich reakce pomalé, často nedůsledné a jaksi polovičaté. Rozdíl je vidět tehdy, když se někdo snaží odchovat nalezence divokého králíka (či dokonce zajíce, ale to jsme u úplně jiného druhu). I když je takový tvor odchovaný od mláděte a dokáže si na lidi do značné míry zvyknout, přesto je slušná šance, že nikdy nebude plně socializovaný, mazlivý a kontaktní.

Nejenom, že domácí králík může mít problém potenciálním predátorům uniknout včas. Domácí králíci jsou pomalejší, těžší a podsaditější než ti divocí. Velmi často navíc nemají instinkty napružené tak, aby vůbec predátora identifikovali včas. Vycítí nebezpečí, zareagují na prudký pohyb – ale že vysoko nad nimi cosi krouží je už tolik nevzrušuje. Navíc reakce na nebezpečí může u nich být i taková, že sice prudce uskočí pryč – a pak zůstanou stát a zvažovat, co se to vlastně děje. Což ocení každá liška nebo toulavý pes.

Pestrost na škodu

Valná většina z domácích králíků pak naráží už v první fázi přežití – schopnosti se schovat. Část dodnes nese „zaječí“ agouti barvu srsti, která je vlastní i všem divokým králíkům. Velká část domácí populace ale šlechtěním získala tolik oblíbená, zajímavá zbarvení a kreseb na srsti. Cynicky řečeno: černobílý český strakáč se před predátorem těžko schová na čerstvě pooraném poli. Odborníci odhadují, že průměrný věk dožití je u divokých králíků jen zhruba jeden rok. Chytří a zkušení jedinci vydrží déle, ale statistika je neúprosná. Králíci jsou kořistí kdečemu.

Králičímu mazlíčkovi je tedy zdaleka nejlépe po lidském boku a s naší péčí. Tyto tvory jsme v jejich současné podobě v podstatě vytvořili, a tak vůči nim máme jistou zodpovědnost. Výše uvedené řádky navíc nemají být výsměchem domácím králíčkům. Jsou možná trochu těžkopádní a pohodlní, jejich potenciál ale tkví jinde. Dovedou totiž být skvělými zvířecími společníky, kteří překvapují svou vřelostí, hravostí i inteligencí.

Pokud ale přeci jen nastane situace, kdy už se o ušáka nemůžeme starat, pak jediným správným řešením je hledání možnosti adopce. Nic jako milosrdné „vypuštění na svobodu“ totiž v jejich případě neexistuje.