Téma bezdomovců a psů je ožehavé, a tak trochu i citlivé. Při pohledu do mediálních zpráv najdeme řadu textů, které například zmiňují zanedbávání a týrání psů žijících ve velkých smečkách v bezdomoveckých koloniích. Často jsou ale zmiňovány i různé charitativní akce, které nejsou zaměřené jen na pomoc lidem na ulici, ale i na poskytnutí veterinární péče jejich psům. Nejeden člověk pak sám zažil pohled, při kterém bylo zjevné, že některý obyvatel ulice a jeho pes jsou nerozluční společníci, kteří o sebe pečují navzájem. 

Právě různé aspekty tohoto tématu vedly k výzkumu odborníky z univerzity v Bristolu, kteří utvořili společný tým psychologů a veterinářů. Jejich závěry byly publikovány v polském vědeckém magazínu, vznikaly ale monitorováním situace v ulicích Londýna. Počet bezdomovců zde podle posledních statistik roste, přičemž jejich soužití se psy je poměrně časté. Jasná data zhodnocující pozitiva a negativa se ale ve vědeckých pracích příliš neobjevují.

Zjištění celého výzkumu lze přitom shrnout do dvou jednoznačných tvrzení: Psí společníci poskytují lidem bez domova neocenitelnou psychickou podporu. Zároveň ale tito lidé velmi často nestačí na dostatečnou péči o zvíře a potřebují pomoc zvenčí. Ta přitom může být levnější a užitečnější než prosté odebírání psů do útulků. 

O své psy se poctivě starají

Vědci v rámci svého výzkumu provedli polostrukturované rozhovory s 21 majiteli psů z řad londýnských bezdomovců, které se podařilo oslovit skrze charitativní organizaci zaměřující se na práci s bezdomoveckými psy. Rozhovory se snažily rozkrýt jakým způsobem vnímají lidé bez domova své psí společníky, jaký dopad na jejich život má společné soužití, jaké jsou náklady a výhody takové pouliční péče a jak se jim daří naplňovat potřeby psa.  

Tým vedla dr. Chelsie Bailey z veterinární fakulty Univerzity v Bristolu. Ta uvedla, že jedním z nejpozitivnějších zjištění bylo, že ani jeden z pouličních psů ve výzkumu netrpěl nedostupnou veterinární péčí. To se daří díky výše zmíněné charitativní organizaci, také to ale ukazuje, že bezdomovci milující své psy dokáží využívat nabízené možnosti preventivní veterinární péče a léčby, pokud existují.

Při srovnání výpovědí respondentů s obdobnými psychologickými studiemi ze „psích domácností“ se pak ukázalo, že význam přikládaný psím miláčkům je stejný, ať už jde o lidi z ulice i z finančně fungujících rodin. K tomu se ale navíc přidává podpora, kterou cítí ze psí přítomnosti bezdomovci peroucí se s psychickými problémy, stejně jako silný význam emocionální podpory při těžkém životu na ulici. 

Touží mu být nablízku

Projevovala se ale i jistá omezení, řada oslovených bezdomovců se kupříkladu bála někomu své psy svěřovat, což je omezovalo v přístupu do obchodů či některých charitativních center, které psy nepovolují. Obvykle ale vítězila touha zůstat psovi nablízku. Autoři studie si všimli, že některým respondentům jejich psi pomáhali překonat ostych a zábrany nedůvěřivosti při kontaktu s výzkumníky.

Při popisování životních příběhů a života na ulici se mnohé příběhy obtáčely kolem psů jako kolem světlých bodů existence. Stejně tak přítomní veterináři mohli sledovat chování psů a porovnávat jej s dřívějšími zkušenostmi. U všech respondentů bylo zjevné, že zvířata cítí ke svým lidem silnou náklonnost a že vzájemné city jsou silné a opětované.

Zároveň bylo zajímavé, že pouliční psi z takovýchto vztahů neprojevovali špatnou míru socializace. Měli naopak tendence věřit cizím lidem, se kterými jejich člověk přátelsky hovoří, také se u nich neobjevovaly náznaky agresivity. 

Jak jsme řekli, v podmínkách londýnských ulic existují možnosti, jak bezdomoveckým psům poskytovat veterinární péči. Dodejme, že i u nás existují obdobné projekty, ačkoliv nejde o tak rozšířenou a systematickou činnost. Zvířata oslovených lidí tak byla nakrmená, zbavená parazitů a netrpěla chorobami. Sami majitelé uváděli, že největší starost jim dělá hledání teplého přístřešku pro psy.

Tento bod ostatně autoři výzkumu vyhodnotili jako jedno z hlavních negativ. V zimních měsících je snazší pro osamělého člověka najít útočiště v charitativních organizacích, se psem se ale před mrazem utíká hůře. V prostředí londýnských charitativních organizací nebylo například výjimkou, že některá zařízení poskytují psí krmení, neumožňují ale se zvířaty vstup dovnitř. Oslovení lidé se také až iracionálně báli možnosti kastrace psů, což může mít jak zdravotní benefity, tak pomoci redukovat zdivočelou pouliční populaci, která se v okolí bezdomoveckých kolonií někdy nekontrolovatelně množí. 

Dobrovolné rozhovory mají své limity

Limity publikované práce jsou samozřejmě v tom, že se jí podařilo oslovit ty lidi, kteří měli o rozhovor zájem. Bezdomovci týrající psi, vytvářející smečky zubožených zvířat či odmítající základní veterinární péči se takto pojatému výzkumu vyhnou. Nelze říci, že by jich byla většina, naopak se podle dalších pozorování zdá, že oddaných lidí ochotných o zvíře správně pečovat je na ulicích většina. Přesto i takové případy existují a zkušenosti s nimi výrazně ovlivňují veřejné mínění.  

Zůstává otázkou, zda by negativní zkušenosti měly vést například k plošnému odebírání pouličních psů lidem bez domova a jejich umisťování do (už tak přeplněných) útulků. Autoři práce se domnívají, že nikoliv a že správná cesta vede skrze zmiňovanou charitativní práci zaměřenou nejen na lidi, ale i na jejich zvířata. Samozřejmě, Londýn je město specifické svými možnostmi, a ne všechna zjištění jsou přenositelná do českých podmínek. Minimálně ale stojí za pozornost potvrzení zkušenosti, že i pro člověka v těžkých životních situacích a podmínkách dovede být pes ten nejlepší přítel.