Štíři jsou rozsáhlým řádem spadajícím do třídy pavoukovců a podkmene klepítkatců. Mají tedy blíž k pavoukům, než například k hmyzu. Evolučně je to řád velmi starý, první suchozemští štíři se na Zemi objevili už před 300 miliony let. Řád se dále dělí do několika čeledí a celkem čítá na 1200 druhů.

Společným znakem všech štírů je stavba těla, které je rozdělené na hlavohruď a zadeček. Zadeček je složený ze sedmi článků tvořících trup, pěti dalších článků a tzv. telson. Telson je u korýšů a klepítkatců poslední části těla. Například u krevet je telson malý a ocas je dobře patrný.

Štíři jsou fascinující, prastará stvoření | zdroj: Pixabay

V případě štírů je to ale právě telson, co se výhružně zdvíhá nad tělo a nese jedové žlázy s hroty. Skutečný ocas je na štířím těle jen drobná součást posledního článku a jeho ikonická část těla s ostnem z biologického hlediska ocasem není.

Na hlavohrudi se nachází pár hlavních, středových očí, dále až pět párů očí postranních (některé druhy, např. jeskynní, jsou ale bez očí). Uvádí se, že díky rozložení očí pokrývá štíří zorné pole v podstatě celé okolí zvířete. Hlavohruď nese malá klepítka (chelicery) a makadla (pedipalpy). Právě ta jsou zakončena velkými klepety, která dávají štírům jejich typický vzhled.

Štíři mají čtyři páry kráčivých končetin, které ve skutečnosti nevyrůstají z trupu, ale také všechny z hlavohrudi. Velikostí se dost liší - největší druh (veleštír císařský) dosahuje až 23 cm, ty nejmenší druhy mají jen kolem jednoho centimetru.

Jedovatí jsou všichni

Všechny druhy štírů jsou jedovaté, přičemž jed většiny z nich působí jako neurotoxin, který přerušuje nervové vzruchy. Zlověstná štíří pověst je ale trochu zveličená. Z 1200 druhů je jen malý zlomek člověku nebezpečný. Část z nich vůbec nedokáže propíchnout lidskou kůži.

Velká většina působí jedem jen lokálně, obdobně jako u vosího bodnutí. Zhruba 10 druhů ale dokáže člověka jedem ohrozit na životě – s tím ale, že zdravý, dospělý člověk nemusí nutně zemřít na bodnutí kteréhokoliv druhu. Světové statistiky uvádějí ročně řadu úmrtí kvůli štířímu bodnutí, bohužel drtivou většinou obětí tvoří malé děti.

Štíři nejsou útoční a jsou velmi plaší, tedy pokud mohou, volí vždy útěk. Navíc většina z nich když už bodne, tak má jedu ve skutečnosti poměrně málo. Obecně u štírů platí, že jed je pro ně především nástrojem lovu, zároveň mnohé druhy raději loví klepety.

Vyskytují se na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy, objevují se ale hlavně v oblastech teplejších. V Evropě se nejseverněji přirozeně vyskytují v severní Itálii či jižním Maďarsku. Jsou ale popsané případy přežívání štírů jako invazních druhů i v chladnějších oblastech.

Jsou to fascinující zvířata, co se týče odolnosti – přežijí vysoké dávky radiace, dobře snáší vedro. Pokud zmrznou, po oteplení obvykle zase ožijí. Obecně se není čemu divit, že štíří přitahují pozornost chovatelů a že patří mezi jedny z nejoblíbenějších obyvatel terárií.