Studie zahrnovala na 375 štěňat v průměrném věku 8,5 týdne. Pejsci byli sledováni při plnění standardizovaných úkolů, přirozeně odpovídající věku a normální socializaci. Nešlo tedy o nějakou „laboratorní bublinu“, psi byli většinou sledováni při interakci s jejich majitelem či cvičitelem. Experimenty byly nastavené tak, aby alespoň rámcově pomohly změřit míru ochoty štěňat spolupracovat s lidmi a jejich porozumění nám. 

Studie byla možná díky desetiletí trvající spolupráci univerzitních vědců věnujících se zvířecí psychologií s americkou organizací Canine Companions. Ta se zabývá poskytováním asistenčních psů a jejich chovem, badatelé proto měli přístup k poměrně velkému množství štěňat s dobře zmapovaným původem i správnými podmínkami v raném věku.

Data byla sbírána v letech 2017–2020 a badatelé sestavili poměrně obšírné statistiky testování, přičemž sledovali nejen rozdíl mezi chováním přirozeným (vrozeným) a chováním podmíněným prostředím, ale porovnávali i různé rasy, pohlaví a podobně. Studie byla před nedávnem publikována v magazínu Current Biology. 

Rozumí gestu a pohledu

Různé formy experimentů ukázaly, že štěňata dobře rozumí lidským gestům a významu pohledu, a to ještě dříve, než začnou chápat slovní pokyny. V podstatě šlo o několik variant testu, při kterém se nachází pamlsek v uzavřené krabici, ke které člověk ukazuje gestem či jen pohledem. Většina štěňat přirozeně, aniž by se cokoliv učila, rozuměla pokynům a co znamená upřený lidský pohled na ně.

Zprvu se chovala tak, že si v reakci na lidskou pozornost přišla pro pohlazení, jakmile se ale naučila, že přivolání pohledem znamená pohlazení a pamlsek, začala věnovat mnohem větší pozornost krabici, než samotné lidské ruce. Jinými slovy: pejsci přirozeně od raného věku dokážou pochopit, že si člověk žádá jejich pozornost a že je to něco pozitivního – to je vrozené naladění na lidské chování. To pak umožňuje, aby se velmi rychle naučila spojitost s pamlskem – to je chování naučené, ale jen díky vysoké míře citlivosti na komunikaci s člověkem. 

Podobné výsledky s desítkami dalších drobných experimentů se pořád opakovaly. V podstatě je lze shrnout tak, že štěně má skvělý vrozený základ pro komunikaci s člověkem, a to mu umožňuje nejen si na začátku dobře porozumět (to je oněch odhadovaných 40 procent vrozených socializačních schopností), ale i se dobře učit složitější interakci s lidmi. 

Jako malé děti

Pro vědce mají tato zjištění význam praktický i teoretický. V praktické rovině doufají, že jejich závěry pomohou ještě lépe nastavovat výcvikové a výchovné programy pro psy, a to nejen asistenční, ale i rodinné mazlíčky. Teoretická část pak spočívá v prohloubení znalostí psího chování a psychologie.

Autoři studie upozorňují, že přibývá důkazů o tom, že velmi malá štěňata mají stejné psychologické nastavení – které touží po kooperaci a komunikaci s dospělým člověkem – jako malé děti. Otázkou pro další výzkum, který se nyní pomalu rozjíždí, je pak samotný genetický základ této psychologie. Tedy nalezení těch částí psího genomu, které jsou za tuto „socializační“ psychologii zodpovědné. Odborníkům to může více napovědět v otázce rozdílů mezi plemeny a spolupráce člověka a psa. Teoretická a praktická část je pak spojená v možnosti lepšího uchopení šlechtění psích plemen k získání kýžených společenských vlastností. 

Autoři studie k tomu dodávají, že psi už od raného věku ukazují sociální schopnosti odpovídající těm lidským. Ukazuje se přitom, že tyto schopnosti mají podstatnou genetickou složku. Podle vědců tak zjištění mohou přispět nejen k lepší výchově psů a výběru těch nejvhodnějších do programů asistenčních psů, ale pomáhají pochopit i lidsko-psí psychologii, stejně jako střípky z dávných dějin domestikace divokého předka psa.