Anketa mezi veterináři sice probíhala ve Spojených státech, podobné závěry bychom ale asi čekali v celém západním světě. U nás to možná platí dvojnásob, protože laskavý vztah ke psům či kočkám je v české společnosti velmi rozšířený. Dá se tedy chápat, že milující chovatelé zvířat se nedokáží smířit s blížící se smrtí následkem nemocí, a dělají vše pro to, aby jí zabránili. I když je taková snaha někdy zoufalá a bohužel jsou situace, kdy se veškeré naděje stávají bláhovými. Známe to z lidské medicíny a – jak ukazuje citovaná studie – znají to i veterináři. 

Autoři dotazníkového výzkumu si jako „marnou“ definovali takovou péči, kdy podle všech zvěrolékařských měřítek docházelo už jen k prodlužování terminálního stádia nemoci. Tedy situace, kdy podle zkušeností a znalostí veterinářů už prostě nebyla naděje v pozitivní obrat. Přesto však majitelé zvířete trvali na tom, aby byla péče dál poskytována. 

Zažil to prakticky každý veterinář

Šetření se účastnilo 474 veterinářů, přičemž celých 99 procent z nich uvedlo, že se s takovou marnou péčí ve své praxi někdy setkalo. Z toho 42 procent dotázaných se s žádostí o takovou péči setkávalo pravidelně, někteří i víckrát než šestkrát do roka.

Statistický dotazník byl obsáhlejší, obrázek tak dotváří to, že 76 procent veterinářů mělo za to, že i taková marná péče psychicky pomohla chovatelům. O něco málo lépe se smiřuje se ztrátou, pokud jste přesvědčeni, že jste do poslední chvíle dělali vše, co se dalo. Taková péče se navíc dotýká i veterinářů, až 57 procent z nich uvedlo, že cítili soucit a emocionální sepětí s majitelem zemřelého zvířete. 

Výzkumníci z Cornellovy univerzity ve státě New York se otázce marné péče věnovali především právě kvůli těmto aspektům. Nešlo o pouhou statistiku, která by měla ilustrovat, jaké rozměry veterinární praxe má. Vedle toho, že uvedená čísla ukazují, jak velké pouto mezi člověkem a jeho mazlíčkem bývá, se také naznačuje dopad na samotné zvěrolékaře.

Hlavní autor studie dnes působí jako vědecký pracovník na univerzitě, 11 let ale vedl veterinární ordinaci v Los Angeles. Vnímal přitom morální dilemata, která toto povolání může přinášet. Sám uvádí, že se opakovaně dostával do situací, kdy cítil, že vůči zvířeti by bylo správnější jeho trápení ukončit. Zároveň ale vnímal, jak se lidé drží bláhové naděje a někdy se nedokázal přinutit jim otevřeně říci, že naděje už není. 

Stres a vyhoření

V práci se proto hovoří o jisté psychické krizi, která stále častěji zasahuje veterinární obor ve Spojených státech. Objevuje se stres, pocity vyhoření a psychická únava. Paradoxně o to více, čím větší sepětí veterinář se svými klienty a jejich mazlíčky cítí. Paralela k lidské medicíně je tu zřejmá. Práce odkazuje i na starší psychologické studie, které popisují přesně tento pocit morálního rozporu, kdy zvěrolékař cítí, že správnější by bylo život zvířete ukončit, ale zároveň má pocit, že tím zrazuje důvěru klienta. 

Znovu zopakujme, že řeč je o Spojených státech. Možná tedy ne všechny zkušenosti tamějších zvěrolékařů a společnosti jsou přenositelné k nám. V širším kontextu se ale podobné otázky etiky, morálky a psychologie veterinářů týkají oboru jako celku.

Autoři práce doufají, že vznikne širší diskuse o směřování veterinární péče a jejích limitech. Jedno je ale jisté – lidé budou dál milovat své zvířecí přátele natolik, že bláhové a marné naděje budou vždy její součástí.