Základem celého výzkumu byla lebka a čelist psa nalezená v roce 2007 v ruinách antického města Tralleis, dnes poblíž Aydinu v Turecku. Lebka nejspíše patřila milovanému mazlíčkovi, neboť se nalezla spolu s lidskými pozůstatky v hrobce nějakého příslušníka místní elity.

Z podobných archeologických výzkumů obvykle vzejdou statisíce artefaktů k prozkoumání, tyto psí pozůstatky proto byly odborně zpracovány až nyní. Lebka byla roztříštěná a teprve po jejím zrekonstruování archeozoologové zjistili pozoruhodnou věc: měla nápadně plochou obličejovou část. Vědci proto přistoupili k podrobné analýze a porovnání se současnými psími plemeny, konkrétně s 54 plemeny odpovídající velikosti. Nakonec dospěli k závěru, že pes byl nejspíše podobný dnešním francouzským buldočkům, případně pekingským palácovým psíkům. Radiokarbonové datování určilo stáří psa do doby mezi léty 169 př. n. l. a 8. n. l., sami kosti nejspíše odpovídají zvířeti staršímu 18 měsíců, pravděpodobně samci.

Kapesní psíci v oblečcích

Nález je z hlediska psí historie zajímavější, než se zdá na první pohled. Z celého antického světa jde totiž teprve o druhý kosterní doklad chovu brachycefalických psů, ten první se našel v Pompejích. Na žádných římských vyobrazeních či v textech se pak s takovými psy nesetkáváme. Římané přitom už své čtyřnohé společníky kategorizovali do několika skupin, rozlišovali psy bojové, hlídací, ovčácké, některé podrobně popisovali či vyobrazovali. Těm plochonosým se ale pozornost autorů i umělců jaksi vyhnula.

Je možné, že těchto psů bylo opravdu málo, případně móda takových společenských psíků nebyla dlouhá. Předpokládá se ale, že právě kolem přelomu století se u římské honorace začíná šířit nejen obliba malých „kapesních“ plemen, ale hlavně zájem o šlechtění. Tak trochu to zachytil známý autor Cicero, který v jednom ze svých kritických textů spatřuje jeden ze symbolů úpadku Říma v tom, že se bohaté dámy zajímají jen o své pejsky, které nosí v náručí jako děti. Cicerovi tedy vadí i to, že tito psi dostávají lidská jména a oblečky. Zároveň ovšem z římské doby známe i četné psí náhrobky s mimořádně dojemnými nápisy, které ukazují, že lidé své čtyřnohé přátele upřímně milovali.

Dva nálezy nedokážou odpovědět na to, jak rozšířená byla brachycefalická plemena ve starověku. Není ale asi náhodou, že se objevila právě v době, kdy možná vůbec poprvé v dějinách začíná systematické šlechtění ne nepodobné tomu dnešnímu. Psí chovatelé si patrně vedli záznamy a snad i jakési předchůdce plemenných knih. Vedle starých a po tisíciletí ověřených pracovních plemen se ale díky tomu najednou objevují i malá plemena čistě společenská.

Vznik těch plochonosých pak mohl být podobný tomu, jak vznikla plemena současná: někdo se podíval na „deformovanou“ psí tvář a zdála se mu prostě krásná. To, že tato starověká plemena evidentně zase rychle vymizela pak ale znovu otevírá nepříjemnou otázku jejich zdraví a životaschopnosti.