Psí druh je z hlediska genetiky vlastně trochu zvláštní. Dlouhá tisíciletí selektivního křížení a cíleného šlechtění vedla k tomu, že se ztratila pestrost genetických variant, jako se objevuje u divokých zvířat. To je důvod, proč máme tolik psích plemen a proč jsou některé základní vlohy spojované s plemeny dědičné. Přesto je však svět genetiky spletitý a tajemný, proto i v rámci konkrétních jedinců jednoho plemene mohou existovat značné individuální rozdíly v povaze.

Nejnovější výzkum probíhal v rámci spolupráce více vědeckých skupin s badateli Kalifornské Univerzity v Los Angeles. Ti zjistili, že část rozdílu v temperamentu – především chování spojené s projevy „energie“ a strachu – souvisí s vrozenou strukturou epigenomu. Hodně zjednodušeně se epigenetika zabývá mechanismy přenosu genetických informací, které nejsou zakódovány přímo v nukleových kyselinách DNA a RNA, ale přenáší se v celém proteinovém komplexu (histomu), který DNA obklopuje. Epigenom se tak může měnit v závislosti na věku, stravě, cvičení, tréninku, socializaci a environmentálních faktorech. Zároveň ale jeho vrozená podoba říká, k jakému chování může mít pes sklony „od přírody“.

Badatelský tým profesora Mattea Pellegriniho zkoumal rozdíly v epigenetice, genetice a chování mezi 46 psy z 31 různých plemen. Jejich věk se při tom pohyboval mezi jedním a šestnácti lety. Na poměrně malém vzorku tak vědci pokryli širokou škálu etap psího života i různých variant plemen. Popisy chování byly založené na dnes již standardizovaných dotaznících, které často využívají zvířecí psychologové. Tato data spojená se sekvenováním genomu a epigenomu psů pak vědcům pomáhala vyhodnocovat umělá inteligence.

Jasné spojení s chováním psa

Studie obsahuje poměrně obsáhlý popis sekvencí genů spojených s konkrétními buňkami. Pro laika je zajímavé například to, že vědci by za nejvhodnější tkáň k výzkumu považovali nervové buňky. Jelikož ale nechtěli provádět svůj výzkum příliš invazivně, pracovali hlavně s buňkami epitelu kůže a imunitního systému, které získali výtěrem z úst.

Výzkum ukázal, že zmiňovaný epigenom může být velmi dobrým ukazatelem základních povahových rysů psa. Výsledky spojení vzorců chování a podoby epigenomu pak byly mnohem přesnější než při porovnání se samotným jádrem genomu. To je pozoruhodné, neboť proteinový obal samotné DNA nesl zakódovanou překvapivě dobře identifikovatelnou informaci. Ačkoliv pak odebrané buňky nebyly součástí nervového systému, přesto zjevně existuje spojení mezi informacemi otištěnými do epigenomu a chováním psa. Nejvýraznější genetické rozdíly byly vidět mezi psy bázlivými, energickými a přátelskými.

Pro další bádání se tak nabízí dva směry. Badatelé uvádějí, že by rádi provedli mnohem rozsáhlejší výzkum, tentokrát i se skenováním nervových tkání. Poznání vztahu genetiky a povahy zvířete je teprve na začátku, pomocí detailnějšího čtení a vytváření mapy „biomarkerů“ se ale mohou ukázat mnohem větší detaily. Vědci kupříkladu plánují zaměřit svůj výzkum na vysoce specializované psy, kteří mají specifické chování a vlohy.

S tím pak souvisí i druhý potenciální směr výzkumu. Pokud by se podařilo zmapovat mnohem přesněji, jak epigenom zrcadlí povahové vlastnosti konkrétních psů – ale třeba i jejich nadání a talent – mohlo by čtení genomu pomoci už ve velmi raném věku určit, jaká asi bude základní povaha psa. Jak jsme řekli na začátku, mnohem důležitější je pak výcvik a výchova. Pokud by ale chovatelé měli alespoň nějakou představu, na jakých povahových základech mohou stavět, mohlo by to pomoci zefektivnit například výcvik asistenčních psů, kteří se učí od raného věku.