Podobný scénář nastal v historii lidského válčení nesčetněkrát. V tomto případě odehrávajícím se v národním parku Taï na jihozápadě Pobřeží slonoviny, největší chráněné oblasti deštného pralesa v západní Africe, ale nejde o člověka, nýbrž o šimpanze.

Taktické využívání vyvýšeného terénu ve válečných situacích zdokumentovali vědci při každodenním tříletém pozorování dvou sousedících komunit šimpanze hornoguinejského právě v parku Taï. Informace získané těmito lidoopy při průzkumných akcích na vyvýšených místech pak určovaly, zda šimpanzi podnikli výpady na nepřátelské území, vyplývá ze studie, přičemž postup zřejmě zahajovali v případě, že bylo riziko konfrontace nižší.

Jde o první zjištěné použití této odvěké vojenské strategie mezi nejbližšími žijícími příbuznými lidí, upozorňují odborníci.

„Ukazuje to na sofistikované kognitivní a kooperační schopnosti předvídat, kam a kdy jít, a bezpečně jednat na základě získaných informací,“ uvedl antropolog Sylvain Lemoine z Cambridgeské univerzity, hlavní autor studie zveřejněné v odborném časopise PLOS Biology.

Meziskupinové násilí je u šimpanzů běžné, uvádí Lemoine. V překrývajících se hraničních oblastech čas od času mezi lidoopy propuknou potyčky.

„Šimpanzi soupeří o prostor, který zahrnuje i zdroje potravy. Velká teritoria mají své výhody, protože snižují konkurenci uvnitř skupiny a také se na nich zvyšuje míra reproduktivity samic,“ říká Lemoine.

Dvě sledované skupiny byly zhruba stejně velké, čítaly 40 až 45 jedinců včetně pěti až šesti dospělých samců a deseti až 13 dospělých samic. Zbytek tvořili dospívající a mláďata.

„Šimpanzi jsou extrémně teritoriální. Pravidelně vysílají pohraniční hlídky, při nichž jedinci koordinovaně a soudržně sledují okrajové části teritoria,“ uvádí Lemoine. „Zapojují se do meziskupinových střetů, které jsou násilné, nebezpečné a stresující. Mohou mít podobu hlasových výměn z dálky, vizuálního nebo fyzického kontaktu včetně rvaček, kousání a pronásledování. Zabití jsou běžná a oběti mohou být ve všech věkových kategorií,“ dodává antropolog.

Průzkum v kopcích nemusí nutně zlepšit vizuální zaměření členů soupeřícího klanu, ale nabízí lepší podmínky pro nalezení protivníka podle zvuku. „Vrcholky kopců jsou porostlé vegetací a nejsou tak vhodné pro pozorování,“ říká Lemoine.

Šimpanzi se na vyvýšených místech běžně chovali obezřetně, nebyli hluční při krmení nebo shánění potravy. Místo toho naslouchali nebo odpočívali. S větší pravděpodobností se po sestupu z kopců vydali na nebezpečné území v případě, že jejich rivalové nebyli poblíž. Takové vpády podnikali zhruba ve 40 procentech případů, když se protivníci nacházeli o 500 metrů dál, v 50 procentech, když byli o kilometr dál a v 60 procentech případů, když byla konkurenční skupina vzdálená tři a více kilometrů.

Šimpanzi učenliví, pod které jako poddruh spadají i ti hornoguinejští, a spříznění šimpanzi bonobo jsou geneticky lidem nejbližší druhy. Sdílejí s námi přibližně 98,8 procent DNA. Naše evoluční linie se podle výzkumu zveřejněného letos v červnu rozdělily asi před 6,9 až 9 miliony lety.

Studium chování šimpanzů nám může pomoci naučit se i něco o nás. „Pomáhá nám to zjistit, co máme společného s našimi nejbližšími žijícími příbuznými, jak moc jsme si podobní s divokými zvířaty, a že se od našich bratranců nelišíme povahou, ale pouze pokročilostí,“ dodává Lemoine.