V Norsku patří kočky mezi jedny z nejpopulárnějších mazlíčků, v zemi s 5,4 milionu obyvatel jich žije zhruba 770 tisíc. I proto otázka kočičího toulání zaujala vědce a studenty z Norské zemědělské univerzity (někdy překládáno jako Norská univerzita biologických věd) v Åsu nedaleko Osla.

Badatelé vybavili GPS sledovači stovku kočičích mazlíčků, kteří měli dovoleno se toulat sami venku. Díky poměrně malé velikosti městečka si tak studie mohla klást za cíl zmapovat pohyb podstatné části místní kočičí populace. Navíc všichni majitelé koček účastnících se výzkumu žili na jednom čtverečním kilometru. Podobné studie existují už z dřívějška, v tomto případě ale autoři uvádějí, že jejich práce je unikátní právě díky velmi vysoké koncentraci sledovaných mazlíčků na malém území.

Výsledky odpovídají dřívějším zjištěním z různých zemí. Ty se shodují v tom, že kočky mají rády svá tajemství a potulky, nechodí ale kvůli nim obvykle nijak daleko. Naopak, mnohem častěji zůstávají v překvapivě těsné blízkosti domova. Kočky z nové studie trávily průměrně 79 procent času venku v úzkém okruhu do 50 metrů od domova. Průměrná největší vzdálenost, kam se při potulkách odvažovaly, pak činila 352 metrů. Ano, někteří jedinci byli skutečnými cestovateli, pár z nich se vydalo i několik kilometrů od domu. V rámci vzorku šlo ale o výjimky, proto jsou zprůměrované vzdálenosti tak malé.

Kočičí krajina

Jak jsme uvedli, sledování tak velkého vzorku koček na tak malém území je unikátní. Takové zvířecí společenství máme tendenci vnímat jako soubor individualit. Ve skutečnosti je ale podle vedoucího výzkumu Richarda Bischofa přesnější je chápat jako provázaný, dynamický útvar, kdy se v rámci sídla mění koncentrace počtu různě se toulajících koček. Ten nazývá „kočičí krajinou“ (v originále „catscape“, což je parafráze na anglické „landscape“, krajina), jakousi veličinou proměnlivou v čase a prostoru, kterou lze jako vrstvu natáhnout na topografickou mapu města. Ostatně, součástí výzkumu bylo vytvoření mapy takové „kočičí krajiny“.

Studie ale zdůrazňuje zmiňované značné rozdíly mezi jednotlivými kočkami. Výsledky na jednu stranu ukázaly, že sice lze sestavit průměrné statistiky, zároveň však nesmíme podceňovat výskyt obou extrémů: mazlíčků, kteří se několik hodin toulají jen v těsné blízkosti domova, stejně jako skutečných kočičích cestovatelů. Znovu ale zopakujme, extrémní cestovatelé byli v rámci vzorku 100 koček v naprosté menšině. Zde je ale potřeba podtrhnout, že všechny kočky byli skutečně mazlíčci – a tak byla drtivá většina z nich kastrovaná. U populace více naslouchající přirozeným pudům lze předpokládat, že by míra toulání byla větší.

Autoři výzkumu jsou si také vědomi toho, že velkým tématem dneška je vliv domácích koček na divokou přírodu. Tento aspekt do své současné práce nezahrnuli, mapování proměn „kočičí krajiny“ a jejího rozlévání do okolí obydlí by ale bylo možné do budoucna spojit s vědeckým projektem sledujícím právě zásahy koček do života volně žijících zvířat.

Do budoucna čas také autoři plánují výrazné rozšíření zkoumané populace. Jejich výzkum totiž v Norsku získal poměrně značný ohlas mezi širokou veřejností – říkali jsme, že kočky jsou v zemi velmi populární – která by ráda, aby se badatelský tým příště podíval stejným způsobem i na další regiony. Lze tedy čekat, že mapování „kočičí krajiny“ ještě zdaleka neskončilo.