Pokud publikovanou studii shrneme takto ve zkratce, skoro by se chtělo ji rovnou zavrhnout jako nesmysl. Exkrementy jsou přece čistě biologická záležitost, naopak biohnojiva přírodě prospívají! Je ale potřeba brát v potaz některé faktory, které si možná neuvědomujeme.

Psí exkrementy mají specifické složení, a hlavně nesmíme zapomínat, že psí populace je dnes nesmírná a svým způsobem se vymyká nějaké ideální přírodní rovnováze stejně jako populace lidská. Velmi hrubé odhady hovoří o tom, že jenom v Evropské unii žije na 87 milionů psů. A to už je nějakých odpadních produktů. Možná nejeden majitel psa zažil, co se stane s trávníkem, pokud se zvíře naučí chodit v zahradě pořád na stejné místo. 

Autory studie jsou biologové z univerzity v belgickém Gentu. Ti si položili otázku, zda obliba pěší turistiky se psy v divoké přírodě nemůže mít ve skutečnosti větší dopad, než se zdá na první pohled. Zaměřili se proto na situaci v přírodních rezervacích kolem Gentu. Na čtyřech vybraných lokalitách byly přes rok a půl počítáni psi podobně, jako se počítá průměrná doprava pomocí statistických výřezů.

Dlouhodobé sledování umožnilo vyrovnat nepravidelnosti v turistickém provozu mezi létem a zimou. Pro účely dalšího výzkumu se proto počítalo s číslem 1629 psů pohybujících během roku a půl v divoké přírodě kolem města. Z těchto psů pak asi třetina nebyla na vodítku, navzdory přísným nařízením, která v belgických rezervacích panují. 

Horší než hnojení polí

Studie obsahuje velmi detailní popis toho, kterak autoři zkoumali látky produkované rozkladem psích exkrementů a moči a jaké stopy zanechávají v zemině a vodě. Klíčové bylo zkoumání koncentrací dusíku obsaženého v dusičnanech a fosforu, který vzniká hlavně z moči. Vědci následně propočetli, jakou asi zátěž těchto látek divoká příroda dostávala. Výsledky pak ověřovali průběžným odebíráním vzorků půdy. 

Konečná data autory překvapila, neboť byla ještě horší, než na začátku předpokládali. Jimi navržené matematické algoritmy naznačují, že rezervace okolo Gentu byly zatíženy na 1 hektar průměrně 11,5 kilogramy dusíku a 4,8 kg fosforu. Už to jsou vysoká čísla, při zaměření se na turistické trasy ale mnohonásobně rostou. Paradoxně psi vedení správně na vodítcích se tímto úhlem pohledu stávají ještě většími znečišťovateli. Musejí totiž svou potřebu vykonávat v úzkém koridoru stezek a okolní zeleně.  

V takových oblastech pak roční znečištění stoupalo na 175 kg čistého dusíku obsaženého v dusičnanech a 73 kg fosforu. To vlastně mnohonásobně převyšuje povolené normy například pro hnojení polí. Na druhou stranu, autoři se přiklání k tomu, že taková koncentrace v úzké výseči je menší zlo než o něco menší dávky látek zasahující větší plochu, pokud by psi běhali na volno. Také se ukázalo, že sbírání výkalů stejně jako jsme zvyklí ve městě snižovalo průměrné koncentrace o desítky procent. 

Zásadní otázka zní: Je to vůbec problém? Nevytváří studie zbytečně obavy kolem, inu, neškodného lejna? Opět záleží na úhlu pohledu. Autoři se odkazují na starší práce, které prokázaly, že v oblastech zasažených vysokými koncentracemi dusíku klesá biodiverzita druhů. Další výzkum zase ukázal, že nadměrné dávky fosforu v půdě ohrožují životaschopnost řady chráněných druhů.

Existuje také jedna studie, která sledovala efekt na lesících kolem frekventovaných pláží, než se rozšířily mobilní záchodky. V těchto oblastech pak i při kontrole znečištění ale koncentrace fosforu a dusíku v půdě klesaly dlouhé roky. Samozřejmě se celou dobu bavíme o přírodě a rezervacích, které se nacházejí blízko měst. Rozsáhlé chráněné oblasti nejsou vystavené takovému provozu chodců se psy. 

Je potřeba zodpovědnost chovatelů

Autoři nevolají po tom, aby se pejskům zakázal vstup do volné přírody. Upozorňují ale, že s rostoucí populací psích mazlíčků a oblibou masové turistiky je potřeba brát v potaz i tyto aspekty. U lidí už jsme se naučili tak trochu přemýšlet nad tím, že za sebou dovedou v přírodě nechávat nepěkné stopy, i když se nebavíme o pohazování odpadků.

Psi jsou našimi věrnými společníky a zdá se, že tuto zodpovědnost za životní prostředí s námi do jisté míry sdílí. Či možná přesněji za ně máme zodpovědnost my, neboť jejich četnost a koncentrace v některých místech je důsledkem lidských chovů. 

Studie tedy pro začátek chce hlavně poukázat na to, že až doposud jsme vliv psích biologických pochodů na potenciálně křehké ekosystémy podceňovali či vůbec neřešili. Přírodní rezervace chráníme proti lidskému znečišťování a možná je potřeba začít uvažovat i tímto směrem. Přitom stačí podporovat podobné chování jako v obydlených oblastech, tedy apelovat na zodpovědnost chovatelů za to, co za sebou v přírodě nechávají.

Důležitá je taky kontrola pohybu psů v přírodě, ale tu už většinou ošetřují samostatná nařízení. V ideálním případě by pak důsledkem podobných úvah byl větší rozvoj psích parků ve městech, kde se mohou zvířata pohybovat volně a které jsou na rozdíl od divoké přírody pravidelně čištěny. To by mohlo trochu ulevit volné přírodě ve stínu měst, kam absence podobných parků chovatele táhne.