Mezinárodní tým odborníků pod vedením vědců z amerického Národního institutu zdraví postavili celý výzkum na velké genetické studii. Radioaktivita totiž dokáže přímo ovlivňovat genom živých organismů, ostatně pozornost vědců přitáhli psi právě díky své schopnosti v zamořené zóně přežívat. Realita černobylské oblasti se sice liší od některých filmových pojetí – v zóně pracují lidé a bylo možné ji i turisticky navštěvovat – problém je ale dlouhodobé působení zvýšené radiace. Proto skupiny psů schopných v oblasti prospívat mohou pomoci najít odpověď na otázku týkající se i lidí: jak se dá žít v extrémních podmínkách.

Pro výzkum byla přečtena genetická data celkem 302 psů z uzavřené oblasti kolem elektrárny. Vzorky krve sbíral především profesor Tim Mousseau z Univerzity v Jižní Karolíně, který v Černobylu pracoval v rámci vědeckých týmů od 90. let. Vzorky byly získány hlavně kolem roku 2017, v posledních letech probíhala jejich analýza a vyhodnocování, stávající válečné události proto studii neohrozily.

Patnáctá generace původních psů

Vědci rozdělili psi do několika skupin podle oblasti, ve které žili. Měli tak k dispozici DNA jak zvířat z těsné blízkosti elektrárny, tak skupin z okruhu 15 km a 45 km od centra uzavřené zóny. Psi žijící v oblasti jsou podle všeho potomci původních mazlíčků obyvatel Černobylu, Pripjatě a okolních vesnic. Odhaduje se, že většina z nich patřila zhruba k 15. generaci potomků původních psů živých při výbuchu elektrárny.

Počet generací je přitom poměrně důležitý, neboť právě dědičností dochází ke kumulování genetických vad, které může radiace vytvářet. Při studiu divokého života v Černobylu tak již ve starších pracích zaznívaly teze, že krátkodobě nakonec představovala radiace menší problém, než se zprvu čekalo. Dlouhodobě ale naopak může jít o problém mnohem zásadnější, neboť genetické vady se v populaci různých zvířat kumulují. Existence zkoumaných psích smeček přitom představuje naprosto unikátní možnost hledat odpověď na otázky, co dlouhodobé působení radiace dokáže s organismem udělat a jak lze v takových oblastech žít a prosperovat.

Vědci se zprvu obávali, že genetický „obraz“ psí populace Černobylu může být poněkud nezřetelný. Dlouhé dekády divokého života, vzájemné křížení a podobně mohly překrýt změny způsobené samotným působením radiace. Už na začátku výzkumu se ale ukázalo, že jednotlivé psí skupiny jsou v rámci DNA dobře odlišitelné, čili že na úrovni genů je už na první pohled patrný rozdíl mezi psy z více a z méně zamořených oblastí. Ba co víc, přesnost genetického zkoumání je dnes taková, že vědci mimoděk určili patnáct rodin či rodů, které tvoří celé psí společenství dnešního Černobylu.

Odolnost genů vůči mutacím

To umožnilo provádět rozsáhlá porovnávání – co je na úrovni genů stejné, co je jiné, co se změnilo, kde jsou pravděpodobné mutace, co je prostá evoluce a podobně. Nečekejme ale od těchto výzkumů nějakou senzaci rozměrů science fiction. Neexistuje nějaká zásadní mutace, která umožnila psům v zamořených oblastech přežít. Jen je vidět, že přizpůsobování se daným podmínkám probíhá postupně a není ještě zcela vyhrané. Takovým paradoxem je, že žádoucí mutací či evolučním přizpůsobením může být vyšší odolnost genů právě vůči mutacím. V běžné populaci by taková věc nehrála roli, v oblasti Černobylu se ale může přenášet dál jako evoluční výhoda.

Nelze říci, že psí populace zůstanou i v budoucnu stabilní. Jak jsme řekli, některé studie naznačují, že teprve až dlouhodobé, mnohogenerační žití v zamořené oblasti se může ukázat neudržitelným. Nově publikovaná studie ale odhalila společenství vitálních, v rámci možností prosperujících zvířat. Vědci k nim dokonce získali zvláštní náklonnost a ty nejvíce přátelské si pojmenovali. To je mimochodem další důvod, proč černobylské psy studovat – jsou i vzorkem změn chování. Tato zvířata po generace nežila s lidmi, přesto si zachovávají jistou náklonnost k nám. Nejsou domestikovaní a s životem s lidmi mimo smečku by se už asi nesžili. Přesto necítí vůči lidem přehnanou ostražitost či agresivitu.

Autoři doufají, že budou moci v budoucnu na svůj výzkum navázat. Není například jasné, zda zkoumaní jedinci nepředstavují ty nejodolnější a zda v zóně není výrazně vyšší úmrtnost štěňat. Svým způsobem by i to bylo dokladem drsného, ale funkčního působení evolučních tlaků, neboť právě takové nelítostné síto by zocelovalo populaci už na úrovni genů.

Černobylská oblast není pustá poušť, není to ani místo, kde by život nedokázal přežít. To, že dokáží psi čelit zdejším výzvám, najít si potravu a udržovat po tolik generací životaschopnou populaci ukazuje, že schopnosti adaptace různých organismů nesmíme podceňovat.