Psi umí poznat, jestli jsme něco udělali schválně nebo omylem

12. 2. 2023 – 9:39

Ilustrační snímek | zdroj: Pixabay

Schopnost chápat rozdíl mezi záměrnou a nezáměrnou činností někoho jiného patří k důležité výbavě složitější psychologie. Výzkumy z posledních let naznačují, že psi právě takovou schopností oplývají. K poznání přispívá i nový výzkum publikovaný v magazínu Proceedings of the Royal Society B, jehož autoři dospěli k závěru, že psi za určitých okolností vnímají rozdíl mezi cíleným a nechtěným chováním člověka.

Prací se zabýval vědecký tým z vídeňské veterinární univerzity, jeho závěry ale vlastně nejsou zcela nové. iž v roce 2021 byl publikován výzkum německých vědců , kteří dospěli k podobným výsledkům. Podle tehdejšího experimentu se zdálo, že pes dokáže rozpoznat, zda člověk něco nemůže, nebo jen nechce. Tentokrát se otázka posunula do roviny, zda člověk něco udělal schválně nebo nechtěně – konkrétně zadržel pamlsek.

V nově publikované studii se představil experiment, při kterém odborníci na psí chování sledovali reakce celkem 48 pejsků. Scénář situace spočíval v tom, že člověk seděl v průhledné plastikové „kleci“ s plnými stěnami, která ale měla v přední části vyvrtané otvory. Těmi bylo možné psům podávat pamlsek, důležité také bylo, že výzkumník uvnitř byl pro zvířata cizí osobou.

Člověk vždy udělal gesto, jako by otvorem psovi nabízel pamlsek, pak jej ale buď hraným omylem upustil, nebo naopak záměrně držel a nechtěl dát. Výsledek byl stejný – nebohý pejsek se k dobrotě nedostal, příčina se ale v jeho očích lišila svou záměrností a nezáměrností. Celá místnost byla při tom důkladně monitorována tak, aby byly dobře zřetelné reakce psů na situaci. Vědci šli dokonce tak daleko, že vytvořili pomocí neuronových sítí algoritmus strojového učení, který jednotlivá videa přesně analyzoval a hodnotil psí reakce.

Záměr, nebo omyl?

Ukázalo se, že při záměrném zadržení pamlsku psi ve většině případů reagovali stažením se, sednutím, čekáním a podobně. Jako by pochopili, že člověk jim pamlsek dát nechce, protože je navíc cizí, tak ani nevěděli, co od něj čekat. U hraného omylu, kdy člověk dobrotu upustil, ale byla reakce jiná. Psi působili „smířlivěji“ a ochotněji dál navazovat kontakt s cizím člověkem. Nepřesouvali se do větší vzdálenosti, koukali lidem do očí, vrtěli ocasem a podobně. Jinými slovy se zdálo, že chápou, že i když pamlsek nedostali, nebyl to záměr a ten cizí člověk to s nimi nemyslel zle.

Podobné výzkumy se mohou zdát trochu zbytečné, pohled na vědce v plastikové kleci je možná dokonce až komický. Z hlediska zvířecí psychologie ale ukazují velmi důležitou věc – ilustruje vnímání lidského chování psíma očima. Chápání rozdílu „nechce-nemůže“ je přitom popsáno i u psychologických studií o vývoji dětí. Schopnost psů tento koncept uchopit tak opět ukazuje, že nesmíme rozum našich čtyřnohých přátel podceňovat.