Studie je dílem neurobioložky Laury Cuayaové, která dnes působí na univerzitě Loránda Eötvöse v Budapešti, pochází ale z Mexika. Při stěhování za oceán s sebou vzala i svého mazlíčka, psa Kun-kuna. Právě vycházky s tímto psím imigrantem ji přivedly k tématu publikované vědecké práce. Lidé v Budapešti jsou prý totiž podle autorky mimořádně přátelští k pejskům a často si chtěli s Kun-kunem na ulici povídat. Řečené neurobioložce proto začalo vrtat hlavou, jak asi její mazlíček vlastně cizí řeč vnímá. 

Vznikla proto kontrolní skupina 18 cvičených psů, včetně Kun-kuna, kteří se naučili vydržet v klidu ve skeneru magnetické rezonance (MRI). To umožnilo sledovat u účastníků experimentu mozkovou aktivitu. Byly jim při tom pouštěny tři nahrávky: španělsky čtený Malý princ, stejná audiokniha v maďarština a pak také série lidských zvuků, které řeč vůbec nepřipomínaly. Psi byli vybráni tak, aby pocházeli z prostředí, kde byli vystaveni pouze jednomu ze dvou použitých jazyků. 

Mateřský jazyk páníčků poznali

MRI snímkování mozkové aktivity bylo v tomto případě velmi jednoznačné. Psi podle závěrů vědců dokázali oba jazyky rozpoznat tak dobře, že na mateřštinu svých chovatelů reagovali diametrálně odlišně. Zdá se, že psí mozek analyzuje zvukovou informaci hierarchicky. Nejprve primární sluchová kůra mozku analyzovala, zda se vůbec jedná o řeč. Sekundární sluchová kůra pak určila, zda je to řeč známá či neznámá. Také se zdá, že starší jedinci v sekundární sluchové kůře mozku vykazovali větší aktivitu –- jinými slovy mohou být starší psi díky svým zkušenostem v rozeznávání řeči lepší.  

Je potřeba zdůraznit, že pejsci poslouchali nahrávku řeči neznámé osoby, nemohli proto být ovlivnění znalostí svého chovatele. Jejich mozky reagovali čistě na řeč samotnou. Podlé závěrů studie to samo o sobě nemusí být tak překvapivé. Cuayaová dodává, že mozky (nejen) savců skvěle zvládají vyhledávání a sledování vzorců. Jazyky přitom obsahují různé série opakujících se zvukových vzorců, které umožňují je rozeznávat. Lze tedy předpokládat, že je takřka jisté, že psi nebudou jediní tvorové, u kterých je možné tuto schopnost objevit. 

Přesto však autorka uvádí, že ji výsledky experimentu trochu překvapily. Skutečný potenciál psího mozku se totiž ukazuje ne čistě v tom, že jazyky rozeznali. Podstatné je, že je této schopnosti nikdo neučil, neprocházeli žádným tréninkem, opakováním, memorováním pomocí odměn a podobně. Jde o spontánní porozumění jazykovým vzorcům spojeným s milovanými lidmi. Pes sice nechápe lidskou řeč jako celek, přesto ale řeč svých lidí vnímá jako mateřštinu.  

Doktorka Cuaya ale celou zprávu o svém výzkumu uzavřela jednoznačně: „Mé zkušenosti se psy říkají, že tihle tvorové neustále dávají pozor na své okolí a své společenské prostředí. Jsou si dobře vědomi toho, co se kolem nich děje a jak se lidé chovají. Myslím, že psi o nás vědí mnohem víc, než si představujeme.“ To je ostatně závěr, který by možná podepsala i řada chovatelů našich čtyřnohých nejlepších přátel.