Po celá tisíciletí člověk z vlčích tvorů šlechtil dnešní retrívry, jezevčíky, border kolie a další a další chlupaté rošťáky. Vychoval si z nich společníky, kteří mu pomáhají při lovu, hlídání stád a voděni nevidomých, kteří hledají drogy i oběti pod lavinou, hlídají dům anebo jsou prostě jen po ruce, když je jednomu smutno nebo se potřebuje pomazlit.

To se podařilo díky tomu, že člověk systematicky dával přednost zvířatům, která jsou obzvlášť učenlivá a věrná, málo agresivní a především se chtějí člověku zalíbit. Tato cílená domestikace udělala ze psa dokonalé domácí zvíře – ale také ideální studijní objekt kognitivní vědy.

Psi dokáží interpretovat lidské signály, ale nevíme přesně, čemu opravdu rozumějí. Prozkoumání těchto mechanismů by mohlo poskytnout důležité informace o tom, jak se v průběhu evoluce vyvíjely sociální a kognitivní schopnosti.

Psi nám rozumějí jako nikdo druhý

V lipském institutu Maxe Plancka pro evoluční antropologii porovnávali vědci malé děti s opičími mláďaty. Zatímco s lidskými ukazovacími gesty, která děti okamžitě správně pochopily, si malé opičky nevěděly rady, psi oproti tomu takovou schopnost evidentně mají. Když člověk někam ukáže, většina zvířat sleduje jeho ruku, zatímco psi koukají tam, kam se ukazuje.

Psi dokáží správně interpretovat svůj lidský protějšek a třeba i směr, kterým se koukáme. Jsou-li například s člověkem ve stejné místnosti, šlohnou pamlsek zpravidla ve chvíli, kdy se páníček nebo panička zrovna nekouká, než když je upřeně pozoruje. Velmi dobře si tedy uvědomují, kdy člověk nedává pozor.

Byl také proveden pokus, kdy byly na výběr dva objekty, přičemž pes viděl oba a člověk jen jeden z nich. Zvíře na povel "přines" většinou přineslo právě ten objekt, které měl ve svém zorném poli i člověk. Psi dokáží od lidí také odkoukat některé činnosti, na které by jinak sami nepřišli – například otevírání dveří.

Ale nakolik jdou tyto schopnosti tak daleko, že je pes dokáže šikovně využít k vlastnímu prospěchu? Na to se nyní snaží přijít bioložka Juliane Kaminská, která řídí Dog Cognition Centre na univerzitě v Portsmouthu. Společně s evoluční psycholožkou Bridget Wallerovou vyvinula systém, s nímž se dá přesně změřit jakákoliv psí grimasa. Zatím dokáže jasně rozlišit jedenáct výrazů tváře a pět poloh ušisek. Cílem je objektivně popsat psí mimiku, a nikoliv ji jen interpretovat z naší člověčí perspektivy.

Na lidi platí smutný psí pohled

Označení "Action Unit 101" například popisuje výraz, kdy pes zvedne vnitřní okraje obočí. Tím se mu zvětší oči, dává mu to výraz štěněte a velmi smutný pohled. Tuto roztomilost mláděte kdysi popsal slavný rakouský etolog Konrad Lorenz jako Kindchenschema (dětské schéma).

Takové směsici zármutku a roztomilosti sotva nějaký člověk dokáže odolat, jak obě vědkyně napsaly v odborném časopise Plos One. V britských zvířecích útulcích zdokumentovaly, jak často psi nasadili tento výraz, když před klecí stál člověk, a jak dlouho následně trvalo, než zvíře našlo nový domov. Výsledek byl jasný: Čím častěji zdejší hafani udělali onen typický, smutný psí pohled, tím rychleji se jim podařilo útulek opustit. Jiné faktory, jako vehementní vrtění ocasem, naproti tomu žádnou výhodu nepřinášely.

Kaminská je přesvědčena o tom, že během evoluce se psi naučili využít slabosti svých páníčků a paniček pro zvířecí roztomilost. Ale že by psi tento svůj trumf vytahovali opravdu vědomě, by mohla být jen lidská interpretace. Anebo ne? Každopádně expertky zjistily, že psi zdaleka nedělají smutné oči tak často, pokud se k nim je člověk otočený zády.