Psi jsou totiž velmi společensky orientovaná stvoření a altruismus – ochota si navzájem pomáhat a dělit se – je jedním z pojítek sociálních vztahů. Ty se dnes podělíš se mnou, já zítra s tebou. Navíc funguje i altruismus pravý, nezištný, kdy sama pomoc společníkovi posiluje vazby a není motivována očekáváním stejného oplácení. Nesobecké chování je zkrátka u sociálních zvířat evoluční výhodou, a platilo to jak u pravěké smečky, tak u dnešního soužití člověka a psa. 

Každý milovník pejsků navíc potvrdí, že tito naši nejlepší přátelé nejsou žádní sobci. Umějí pomáhat a ochotně spolupracovat bez očekávání odměny. V extrémních případech jsou dokonce pro své lidské přátele ochotní riskovat a nasazovat životy. V tomto směru proběhly i dříve dokonce vědecké experimenty, takže je i v řízeném prostředí potvrzeno, že psi mají silný instinkt člověku v nouzi pomoci.

Všechno má své meze

Jak jde ale o jídlo, jejich altruismus naráží na své limity. Jak přesně tyto hranice vypadají, zkoumali ve své studii vědci z vídeňské Univerzity veterinární medicíny. Jejich výsledky pak byly publikovány v magazínu PLOS One.

Pro experimenty bylo vycvičeno 37 psů tak, aby se naučili otvírat vydávač jídla pomocí tlačítka. Jakmile mechanismus ovládli, byla část místnosti s tlačítkem oddělena průhledným plotem. Následovaly různé varianty pokusu. V jednom u tlačítka seděl člověk a pravidelně psovi vydával jídlo. Následně se role prohodili a pes měl možnost mechanismus spouštět. Jakmile ale zjistil, že jídlo dostává člověk a ne on – i když to byl člověk, který jej předtím krmil – zájem o používání tlačítka opadl.

Vědci zkoušeli různé kombinace tak, aby prozkoumali různé možnosti psího úhlu pohledu, kupříkladu se zapojením nefunkčního tlačítka, kde je ale vidět lidská snaha o nápravu a podobně. Ať byla varianta experimentu ale jakákoliv, výsledek zůstal stejný: Žádný pes nejevil zájem o krmení člověka, ačkoliv věděl, jak s mechanismem zacházet. Nehrálo přitom žádnou roli, jak moc mu byl člověk předtím nápomocný. 

Autoři studie sami říkají, že zůstává možnost, že zvíře prostě nepochopilo prohození rolí. Tedy že psi jsou tak moc naučení, že člověk je ten, který dává jídlo, že nedokázali uchopit obrácený koncept. Na druhou stranu ale vědci odkazují na jiné starší studie, které jasně ukázaly, že v rámci psí smečky projevují tito tvorové zjevnou a klasickou reciprocitu – dělíme se všichni, dnes já tobě, zítra ty mě. 

Není proč se dělit

Podobných experimentů by muselo proběhnout více a na mnohem větším vzorku, aby se z nich daly dělat zásadní závěry. V podstatě jde ale říci, že pokus vědecky potvrdil očekávání, které vypozorovaly generace chovatelů: Většina psů nemá pnutí se s člověkem cíleně dělit o krmení. Je možné, že ačkoliv jsme na sebe unikátně naladění, přesto existuje nějaká biologická bariéra.

Pes nás bere jako svou rodinu, smečku a nejbližší přátele, nemá ale biologické pnutí dané evolucí divokých předků psa a vlka, které by mu říkalo: „děl se s ním“. V tom smyslu, že naši nejlepší přátelé nás mají vědomě i podvědomě zařazené do takové pozice, kdy si nedovedou představit, že bychom potřebovali krmení od nich. Pokud tedy nejsme v nouzi a neumíráme hlady někde v závalu. 

Pochopitelně, studie zůstává otevřená a její závěry mají své limity. Možná i mezi čtenáři se najde někdo, kdo má zkušenosti opačné. Individuální jedinci mohou mít v sobě překonané své instinktivní chování. Jako celek má ale výzkum svou hodnotu. Otvírá cesty dalšímu bádání a pokusil se uchopit jednu stránku psí psychologie, která se zdá být banální, ve skutečnosti ale možná o psím vnímání sebe a lidí říká víc, než se zdá.