Novou práci publikoval vědecký tým z maďarské Univerzity Loránda Eötvöse. Toto pracoviště už si získalo značné renomé, neboť jejich studie psího chování patří mezi nejlepší na světě. Autoři současné studie ale v úvodu uvádí, že se u prezentací svých experimentů zkoumajících psí chování opakovaně setkávají s otázkou „a vzali jste v potaz rozdíly mezi plemeny?“ 

Samotná tato otázka není něco, co by zkušené chovatele překvapilo. Možná už nejeden člověk si kladl otázku, zda by v různých situacích například teriéři, huskyové nebo border kolie reagovali stejně či výrazně jinak. Vědecký tým chtěl ale sestavit experiment, na kterém by se chování zástupců různých plemen dalo vyhodnocovat statisticky. Otázka byla, jakým směrem konkrétně se zaměřit. U řady starších studií totiž velké rozdíly mezi plemeny jasně prokázány byly – ať už jde o schopnosti paměti, učení se příkazům, schopnosti vnímání okolí a podobně.  

Sociální učení

Jeden aspekt kognitivních schopností ale doposud pozornosti spíše unikal: sociální učení. Respektive je přesnější říci, že v této otázce se problematika rozdílů mezi plemeny překvapivě dlouho ignorovala. Už dávno existují rozsáhlé studie určující, že psi obecně mají schopnosti sociálního učení velmi rozvinuté – tedy že se dokáží výborně učit sledováním chování nejen jiných psů, ale i lidí. V dostupných pracích za posledních 20 let se ale podle autorů nové studie skoro vůbec neřeší, zda je tato schopnost rozdílná mezi různými plemeny. Jde přitom o zajímavou otázku, sociální učení je totiž odvislé od toho, jakým způsobem zvíře pozoruje a vnímá své okolí a na co se při tom soustředí. 

Právě nový výzkum ukázal, že některá plemena se při pozorování více soustředí na lidské chování než jiná. Proto pak mohou mít i lepší výsledky při řešení složitějších prostorových problémů – odkoukali totiž od člověka, jak případný úkol či rébus rozlousknout. Experiment provedený maďarskými vědci to ukázal na poměrně jednoduchém scénáři: testovaní psi totiž museli obejít překážku, aby se dostali k pochoutce. 

Při vyhodnocení výsledků se pak ukázalo, že dělící čára mezi různými formami pozorování jde právě po linii různých plemen. Vědci nehodnotili výsledky jako lepší a horší, namísto toho si psy roztřídili do dvou funkčních skupin – ty, kteří se soustředili primárně na člověka a pak ti psi, jejichž pozornost zůstala upřená na cíl, tedy na jídlo. Tyto dvě skupiny pak odpovídaly klasickému dělení na plemena určená k úzké kooperaci s člověkem (ovčáčtí psi, pointři, retrívři) a na plemena tradičně spoléhající na větší nezávislost (teriéři, ohaři, špicové, hlídací plemena). 

Badatelé otestovali takřka 100 psů skrze klasický scénář „V-překážka“, který se často používá při studiu zvířecího chování. Jde o to, že za pletivem tvaru velkého V je viditelná odměna. Aby se k ní zvíře dostalo, potřebuje chvíli přestat upírat pozornost k vonící dobrotě, kterou má takřka na dosah čumáku, a musí překážku oběhnout. Na celý úkol má jednu minutu, což není při poutané pozornosti tak dlouhá doba. Řada psů běhá na špici „véčka“ tam a zpátky, zkouší prolézt plotem, na cílené oběhnutí překážky se ale nevydá. 

„Cíl je přede mnou“

Každý pes prošel testem třikrát, a to s lidskou pomocí i bez ní. Pokud byl člověk přítomen, tak demonstrativně plot obešel, aby tak ukázal, jak se k odměně co nejrychleji dostat. Když lidská pomoc nebyla k dispozici, výsledky většiny psů byly stejně neúspěšné, což vědci čekali – už dřívější výzkumy ukázaly, že psům opravdu dělá velký problém V-test splnit, protože se těžko vymaňují z myšlenkového schématu „cíl je přímo přede mnou, nesmím od něj odejít někam bokem“. Překvapivější ale pro badatele bylo, jak velké rozdíly se objevily, pokud měla testovaná zvířata k dispozici lidského figuranta. 

Jedinci ze „spolupracujících“ plemen přestali vnímat jídlo jako hlavní objekt v místnosti a pozorně sledovali, co jejich člověk dělá. Když viděli, jak dokáže zábranu snadno obejít a dostat se k misce, začali jej napodobovat. Většina psů z této skupiny se pak dokázala rychle a efektivně správný postup naučit. Psi plemen „nezávislých“ věnovali člověku výrazně méně pozornosti.

Samozřejmě nebyly výsledky rozdělené přesně 50:50. Tak jako se našli hůře učící psi z první skupiny plemen, tak mezi těmi méně zaměřenými na člověka bylo několik jedinců, kteří odkoukali, co mají dělat. Statisticky vzato se ale ukázaly jasné rozdíly mezi úspěšností různých plemen při sociálním učení se pozorování. 

Autoři práce zdůrazňují, jak je důležité, že jejich výzkum neukázal konkrétní plemeno. Skupina stovky testovaných psů byla záměrně pestrá, různorodá a vybíraná napůl náhodně. To, že se pejsci následně dokázali rozdělit do dvou základních skupin ukazuje, že schopnost sociální učení není spojená s konkrétním plemenem.

Není to tedy nějaká kognitivní vlastnost navázaná třeba na genetickou linii či nadprůměrnou inteligenci. Ukazuje to ale, jak člověk aktivně psí plemena vytvářel za konkrétním účelem. Funkční selekce při množení vedla k tomu, že je při podobných testech zřetelné, které skupiny plemen jsme šlechtili pro spolupráci a které naopak pro větší nezávislost na člověku.