Je to starobylé plemeno. Obraz malíře Andrea Mantegna například zobrazuje malého psíka nápadně podobného italským vodním psům, malba pochází z roku 1474!

Původně tito středně velcí, robustní kudrnáči, pocházející z okolí Commachia a Ravenny, při lovu vynášeli kachny a jiné zastřelené ptáky z vody. Po vysušení bažin u Ravenny jim sice ubylo práce, od 19. století však začali být trénováni k vyhledávání lanýžů. Disponují totiž špičkovým čichem.

Ačkoliv výchova psa v experta na lanýže není levná záležitost, majitelům se vyplácí. Cena za kilogram luxusní pochoutky se totiž pohybuje v řádech desetitisíců. Na severozápadě Itálie existuje i "univerzita", která ze psů různých ras vychovává šampiony.

I pokud odhlédneme od hledání lanýžů, v Česku se ostatně sbírat nesmí, jsou italští vodní psi tuze pozoruhodní a sympatičtí. Jedná se o veselé, aktivní a inteligentní chlupáče, které lze dobře vycvičit. Zároveň jsou však velice citliví a těžce nesou jakoukoliv hrubost. Dobře se snášejí s dalšími zvířaty v rodině i s dětmi.

Než si však tohoto šikovného hafana pořídíte, myslete na to, že se musí zabavit a "vyblbnout". S gaučem si nevystačí. Rádi plavou, zbožňují výlety a hry, v kterých bývají dost obratní. 

Pozor na ušiska 

Jejich voděodolná srst nepotřebuje mnoho péče. Jen ji co tři týdny řádně vykartáčujte a minimálně jednou ročně dopřejte svému psímu parťákovi dobře provedený, krátký sestřih. To uši a koutky očí vyžadují více pozornosti a pravidelné čištění.

Tito psi také velice rádi hrabou, potřebují tedy místo, kde se vyřádí. Nehodí se na hlídání, neboť k lidem bývají až příliš přátelští. Dožívají se v průměru 16 let.

Co se barev týče, k povoleným patří slonovinově bílá, bílo-hnědá, bílo-oranžová, játrově hnědá s bílou a oranžová s bílou barvou i bez. Do Česka se romaňští vodní psi dostali až po roce 2000, rychle tu však našli své příznivce.