Otázka sama o sobě samozřejmě nemá úplně jednoduché „škatulkové“ řešení, což ostatně připomíná i nová studie. Máme tendence mluvit o plemenech tak, že jedno je přátelské, jiné odtažité, další dominantnější. Povahy spojené s plemeny ale představují jakýsi základ, či substrát, ze kterého pak vyrůstá individuální psí osobnost ovlivňovaná dalšími faktory.

Vědci z univerzity v Helsinkách pro svou práci nashromáždili nezvykle obrovský vzorek dat zahrnující více než 11 000 psů. Šlo o zástupce zhruba 300 plemen, které si badatelé rozdělili do 52 skupin podle podobnosti. Odborný tým byl složen vedle odborníků na zvířecí chování hlavně z genetiků, tímto směrem se proto pozornost výzkumu ubírala nejvíce. V zásadě jde zatím o nejkomplexnější výzkum porovnávající tímto způsobem plemena či skupiny plemen mezi sebou.

Existují názory a výzkumy, které vliv plemene na výslednou povahu psa považují za minimální. Autoři nové studie jejich existenci nepopírají, sami ale docházejí k přesně opačnému závěru, podpořenému právě mimořádně rozsáhlým vzorkem psí populace. Uvádějí, že plemeno může být tím nejdůležitějším faktorem. Vliv různých genetických či negenetických činitelů na konečnou povahu psa může být zásadní – laicky řečeno, pes s psychickou poruchou či traumatickým dětstvím bude mít povahu pokřivenou bez ohledu na plemeno. Přesto se zdá, že genetický „plemenný“ základ, na kterém se při výchově psa staví, se se zvířetem nese celý život.

Vliv socializace

Výzkum v podstatě porovnával statisticky výskyt různých proměnných faktorů na sedm základních psychických vlastností zvířat: nejistota, soustředění při tréninku, agresivita/dominance, životní energie, otevřenost ve vztahu k jiným psům, otevřenost ve vztahu k lidem a vytrvalost.

Pokud se na chvíli oprostíme od genetiky a vrozených vlastností, tak mezi environmentálními faktory (tj. vnější vlivy) měla vcelku pochopitelně největší vliv socializace štěněte. Dobře probíhající socializace ve věku mezi sedmi týdny a čtyřmi měsíci věku snižovala výrazně pravděpodobnost výskytu nejistoty a agresivity, naopak zvyšovala „skóre“ v otevřenosti ve vztazích a v soustředění se na výcvik. Silný vliv na chování měl ale i věk, starší psi byli lépe soustředění, mladší zase vykazovali více energie a ochoty se přátelit.

Rozdělení do plemenných skupin ale ukázalo, že právě vrozené vlastnosti dané plemenem podceňovat nesmíme. Spojení této veličiny s popsanými vlastnostmi psů opravdu vytvořilo jisté „škatulky“ průměrných psích povah spojených s plemeny. Znovu ale zopakujme, že jde o průměrnou statistickou hodnotu – každé plemeno může zrodit jedince mimořádně přátelské, nejisté i agresivní. Výskyt takových jedinců mezi plemeny ale není rovnoměrně stejný.

Závěrem dodejme spolu s autory, že psí psychika je stejně komplexní záležitost, jako ta lidská. Jestliže platí, že žádný člověk není černobílý, stejně musíme uvažovat i o psech. To je ostatně něco, co potvrdí i zkušení chovatelé náročnějších plemen. Pokud se zanedbá socializace těch s většími sklony k dominantnímu chování, je větší šance, že vyroste pes agresivní. Pokud se mu ale věnuje náležitá a správná pozornost, je z něj tvor sebejistý a milující.