Kdo má psa, ten ví, o čem je řeč – tvář čtyřnohého kamaráda, který něco chce, najednou jako by každým svým kouskem prosila. Oči se zdají větší, rysy připomínají žadonící dítě. Psí psychologii a chování se věnuje už léta celá řada vědců, přesto je pořád co objevovat. V tomto případě se tajemstvím psího pohledu před pár měsíci zabývala studie týmu behaviorální psycholožky Juliane Kaminski z univerzity v Portsmouthu v USA.
Ti samí vědci už před časem důkladně prozkoumali a prokázali to, že psi jsou skutečně schopní mimické komunikace s lidmi. To znamená, že vnímají, jak jsou pro lidi důležité výrazy tváře a snaží se je napodobovat tak, abychom jejich emocím rozuměli. Samozřejmě, psí mimické svaly se s lidskými nedají srovnávat, ale přesto svůj význam mají.
Souvisí to i s novou studií – jejím základním poznatkem je totiž to, že vlci, na rozdíl od psů, nedisponují svaly, které stojí za prosebným psím pohledem. To nejspíše znamená, že psí evoluce vybavila naše nejlepší přátele mocí psího pohledu právě proto, aby mohli působit na lidská srdce.
Studie probíhala pomocí sledování anatomie tváře čtyř vlků a šesti psů. Všichni byli zvyklí na lidi a naučení s nimi složitě interagovat. Když měla zvířata prosit o pamlsek, začali všichni psi vytáčet směrem nahoru vnitřní stranu oblasti „obočí“ – přesně, jako by to dělal přehnaně prosící člověk. Vlci toho nebyli schopní, třebaže měli cíl stejný.
Zdá se tedy, že během posledních 30 tisíc let společné evoluce člověka a psa se psí obličej začal od společného předka s vlkem vyvíjet jiným, na lidi působícím směrem. Přitom podle biologů evoluční změny jemného svalstva tváře jsou velmi pomalé – musel zde tedy působit nějaký evoluční tlak, aby vůbec k těmto změnám docházelo. Snad za to může člověk, protože si mohl selektivně vybírat štěňata s výraznými rysy v oblasti obočí, protože ty na něj nejvíc emočně působily.
Prosící psí tvář má totiž, jak jsme už naznačili, vedle protažených rysů a práce s obočím dva hlavní body – velké psí oči. To je také důsledek práce svalů, kdy se díky nim oči opticky lehce zvětší a zvýrazní. Máme přitom evolučně zakořeněné, že podobné „roztomilé“ rysy působí na naši pozitivní, soucitnou stránku. Ostatně, podívejte se na prosící, velké oči malého dítěte – od psa podobný výraz není často daleko.
Ukazuje se tedy, že nejen, že psi jsou schopní vědomě využívat mimického vyjadřování – dříve se uvádělo, že tomu tak není. Navíc je ale evoluce vybavila mocnou zbraní psího pohledu, který útočí na samotnou biologickou podstatu lidské psychologie. A něčemu tak účinnému věru není snadné odolat! Což ovšem pejsci velmi dobře vědí.
Vstoupit do diskuze (0)