Naši čtyřnozí, nejlepší přátelé nás po světě doprovází už po tisíciletí. Jsme na sebe jako dva odlišné druhy unikátně mentálně naladění a chovatelé psů dávno vědí, že tyto tvory není radno podceňovat. Veškerému vzájemnému souznění navzdory je ale fakt, že některé taje psí psychologie poodhaluje věda až v posledních letech. Sem můžeme zařadit i nový výzkum vědců z univerzity v Aucklandu, který byl publikován v žurnálu Psychological Science.

Obecně lze říci, že psi jsou jedním z mála zvířecích druhů, který projevuje žárlivost ne nepodobnou té lidské. Nejde o prosté přetlačování se jedinců třeba o to, kde urve víc žrádla – to známe z celé zvířecí říše.

Zajímavější jsou žárlivé projevy podobné těm, které známe od našich lidských mláďat. Tedy když má jedno dítě pocit, že matka věnuje víc pozornosti jeho sourozenci, a tak se snaží pozornost strhávat na sebe. Z hlediska lidské psychologie je žárlivost důležitým projevem sebeuvědomění si a podobnou roli jí jistě můžeme přisoudit i u psů.

Žárlili všichni!

V čem tedy spočívalo jádro nového vědeckého experimentu? Inu, někdo by řekl, že v psychickém týrání nebohých pejsků. To je samozřejmě míněno jako nadsázka, vědci ale psy přeci jen trochu potrápili: přiváděli je totiž k žárlivosti. Šlo o to, že u majitele psa byla umístěna figurína psa falešného – tedy potenciální konkurence!

Následně byla zakryta tak, aby testovanému zvířeti zmizela z očí. Člověk začal provádět pohyby, jako by si s falešným psem hrál, hladil ho a podobně. Pes skutečný tak viděl horní polovinu těla svého lidského přítele, jak se zcela zjevně věnuje někomu jinému. Všichni testovaní psi pak zareagovali prudkým výbuchem žárlivosti, snahou dostat se za plentu a nahradit toho cizího psa svou vlastní přítomností.

Když se experiment opakoval s tím, že pes viděl, že se za plentu skrývá jen jakýsi látkový válec, pak na hladivé pohyby člověka takto nereagoval.

I představa budí žárlivost

Jak jsme naznačili na začátku, výsledek testu je mnohem zajímavější, než se zdá na první pohled. Zaprvé se znovu prokázalo, že pejsky skutečně zmítá žárlivost probouzená touhou po interakci s člověkem. Zároveň je na reakcích vidět, že tato žárlivost je jednoznačně spojená s jiným psem jako potenciální konkurencí – zjevně neživý předmět pro pejska žádnou konkurencí není.

Co je možná nejdůležitější, je ale zjištění třetí. Vůbec poprvé se totiž ukazuje, že naši čtyřnozí přátelé jsou schopní mentální představy situace, která v nich žárlivost vyvolává. Při sledování chování při hře více psů a člověka by se mohlo vzájemné přetlačování svést také na hravé zápasy, agresivitu a podobně. V takto koncipovaném experimentu ale dochází k tomu, že zvíře si představuje, co se asi děje za plentou mezi jeho člověkem a cizím psem – a to v něm probouzí žárlivost.

Na první pohled negativní emoce tak měla ve výzkumu mimořádně pozitivní funkci: Poodhalila vědcům zase o něco víc z vnitřního, duševního světa našich psích společníků. Ti jsou zjevně schopní poměrně komplikované představy konkrétní situace. Neplatí tedy u nich žádné „sejde z očí, sejde z mysli“ – naopak, psí mysl opět dokázala, že její složitost nesmíme podceňovat.