Výsledky výzkumu spojeného s experimentem vědce poměrně překvapily. Schopnost vnímat teplo se až doposud se psy a jejich loveckými schopnostmi nespojovala. Mechanismus citlivého vnímání infračerveného záření je založený na schopnostech tzv. rhinaria. To je oblast jemné kůže bez srsti kolem nosních dírek většiny savců. Psí rhinarium je vlhké, studené a hlavně bohatě protkané nervy – zkrátka a jednoduše: citlivý psí čumák.

Že je psí nos úžasný orgán už jsme věděli, přesto se někteří vědci začali domnívat, že jeho schopnosti jsou ještě širší. Proto se zaměřili na schopnost psího čumáku vnímat i jen mírné teplo. Za tímto účelem bylo provedeno několik experimentů.

Při základním z nich byla nejprve skupina psů vytrénována k tomu, aby reagovala na zahřátý předmět. Této skupině pak byla prezentována série předmětů, které byly cíleně zbaveny všech pachů a navíc sjednoceny černou izolepou ve svém vzhledu. Na psy tak při rozhodování nepůsobily žádné rušivé faktory. Psi navíc museli volit ze vzdálenosti 1,6 metru, takže se nemohli orientovat ani dotykem.

Jeden z objektů byl zahřátý na 31°C. To není žádné sálavé teplo, spíš teplota odpovídající živému tvoru v chladnějším okolí. V drtivé většině případů pejsci vybírali dobře. Vysoká míra úspěšnosti tak ukázala, že psi skutečně aktivně vnímají i jen mírně teplejší předměty.

Experiment měl pokračování, při kterém se u skupiny psů sledovala za stejných podmínek mozková aktivita. Ukázalo se, že jakmile nervové receptory přijaly informaci o přítomnosti tepla, reagovala okamžitě centra mozku zodpovědná za přijímání vzruchů z nosu. To se pojí i s vyhodnocováním pachů – podle všech těchto indicií se tak zdá, že schopnost orientovat se i podle lehce vyšší teploty sloužila předkům psů při lovu. Najít drobnou, skrývající se kořist tak nebyl jen úkol čenichu čuchajícího, ale i detekujícího teplo.

Až doposud byla schopnost se aktivně orientovat podle tepla u savců identifikována jen u netopýrů. Autoři studie ale říkají, že to může být tím, že se tématem nikdo pořádně nezabýval. Podobná schopnost by například dávala smysl u vlků i u dalších šelem. Možná, že nakonec psí „tepločidné“ schopnosti nebudou tak výjimečné. To ale nic nemění na tom, že podobná zjištění nutí badatele znovu promýšlet v jak pestré škále vjemů a vzruchů vlastně psi vnímají své okolí. A znovu a znovu si potvrzovat, že pejsci jsou prostě úžasní.