Odborníci na zvířecí chování z maďarské Univerzity Eötvöse Loránda se věnují dlouhodobě rozkrývání psího nitra a psychologie. Důležitým směrem jejich zájmu je tak i způsob, jakým naši mazlíčci komunikují se svým okolím. Není proto zvláštní, že si vědci začali klást otázky týkající se psího vytí – tento způsob hlasového projevu je totiž spojuje s jejich vlčími příbuznými. Zato štěkání je naopak typické takřka výhradně psům. Vlci sice také štěkat umí, v jejich případě jde ale o okrajový hlasový projev pro velmi specifické situace.

Řekněme tedy, že vytí je pro vlky nejcharakterističtější, přesto se v nějaké formě vyskytuje u skoro všech psovitých šelem. Jde totiž o výborný nástroj dálkové komunikace, který dokáže organizovat smečku, určovat dominantní postavení i stanovovat teritorium.

U psů je to trochu složitější: o některých plemenech se uvádí, že jsou hlučnější a vyjí mnohem častěji než jiná, a to nejen v reakci na ostatní psy, ale i kvůli zvukům typu zvony, obecní rozhlas, sirény a podobně. Tato charakteristika se pak častěji pojí s většími „vlkovitými“ psy, ačkoliv to není pevně dané pravidlo. Na druhou stranu máme ale jedince, kteří po celý život nezavyjí, i když by jim to jejich hlasové ústrojí umožňovalo.

Rozumí vlčímu vytí?

Pro hledání odpovědí pracovali vědci s 68 čistokrevnými rodinnými psy. Pouštěli jim nahrávky vlčího vytí a monitorovali při tom jejich reakce. Jako důležité měřítko pak posloužila i genetická podobnost vlkům, která se u jednotlivých plemen liší.

Skutečně se pak ukázalo, že plemena archaická, která mají k vlkům blíže, byla nakloněnější reagovat na nahrávku vlastním vytím. Plemena vzdálenější, moderní, odpovídala pak zřetelně častěji štěkáním. Vytí je tak sice součástí hlasového repertoáru drtivé většiny psů, vědci se ale domnívají, že v průběhu času u řady plemen ztratilo původní funkci.

Je to dáno společenským tlakem na evoluci psů, protože jejich dlouhý vývoj po boku lidí kladl větší důraz na jiné formy komunikace. To souvisí i se šlechtěním pracovních plemen. Ovčácký pes nahánějící stáda, moderní lovecký pes volající ke kořisti nebo hlídač zahánějící vetřelce – ti všichni jako svůj hlavní hlasový nástroj potřebují štěkot.

Pozor, nebezpečí

Trochu spekulativní, ale zajímavé, jsou pak úvahy autorů studie směrem k archaickým plemenům. Zdá se, že mnohem lépe rozumí informacím zakódovaným ve vlčím vytí. Možná tedy, že si tuto schopnost zachovali ještě z časů pravěku, kdy doprovázeli tlupy lidí a vytím dávali okolním vlkům najevo, že jsou v jejich teritoriu a radši se nemají přibližovat. Tato starší „vyjící“ plemena totiž častěji pojila svou reakci na nahrávku s projevy stresu. Je možné, že zatímco moderní pes sice slyší vytí, na které může reagovat, nevnímá už jeho význam. Geny archaických plemen ale stále nesou reakci „pozor, vyjí vlci, nebezpečí“.

Zároveň u těchto plemen stresová reakce mnohem častěji přicházela u psů starších pěti let. Snad proto, že starší jedinci se podvědomě vnímají jako zranitelnější – autoři sami ale přiznávají, že v tomto bodě s interpretací ještě tápou a je potřeba si počkat na další výzkumy.

Kromě věku pak badatelé sledovali i pohlaví, kdy se opět dotkli nějaké skutečnosti, jejíž biologickou podstatu je pro pochopení potřeba dále prozkoumat. Nebyl totiž rozdíl v míře reakce kastrované i nekastrované fenky. Pokud šlo ale o psa kastrovaného, s nízkou hladinou testosteronu, pak bylo jeho vytí intenzivnější a naléhavější než u nekastrovaných samců. Právě vliv hormonů by mohl podporovat teorii o stresové podstatě vytí u archaických plemen. Vědci přímo navrhují, že hlasité, naléhavé vytí reagující u starších, kastrovaných samců na vlky by se možná dalo překládat jako „bojím se, nechoď blíž, nevím, co udělám“.

Jde o vůbec první vědeckou studii, která zkoumá vztah psího a vlčího vytí, proto zůstává řada otázek nezodpovězená. V základní rovině se ale potvrzuje předpoklad, že lidské šlechtění psů a jejich řízená evoluce výrazně proměnila způsob psí komunikace. Badatelé by rádi svůj výzkum rozšířili a prohloubili. Je totiž zajímavé snažit se pochopit, jak moc naši čtyřnozí přátelé stále vnímají dávné „volání divočiny“ obsažené ve vlčích hlasech.