Studie probíhala v rámci Univerzity veterinárního lékařství ve Vídni a zahrnovala několik psů a vlků. Vědci při ní zjistili, že psi i vlci při hledání skryté potravy nespoléhají pouze na čich, ale i na předchozí zkušenosti. Pokud měli testovaní jedinci možnost sledovat člověka, jak jídlo schovává, pak to šlo na jejich následném hledání poznat. To ukazuje, že obě psovité šelmy mají kognitivní schopnosti nejen pochopit, co člověk provádí, ale navíc si zpětně vybavit co viděli a s touto myšlenkou pracovat.

Tzv. sociální učení, při kterém jedinec sleduje jiného tvora a pozorováním se učí, hraje důležitou roli u celé řady zvířecích druhů. Už některé starší výzkumy naznačily, že nejen psi, ale i vlci mají sociální učení velmi rozvinuté. Konkrétně se hovoří o schopnostech pozorovací prostorové paměti, tedy to, co jsme naznačili na začátku – zvířata se nejen učí pozorováním, ale aktivně pracují v prostoru se svou zkušeností a vzpomínkou na pozorované. Různé otázky ale zůstávaly ve starších vědeckých pracích nedořešené, kupříkladu se doposud nevědělo, zda psí a vlčí schopnosti snesou srovnání.

Vědci prováděli nový výzkum pomocí devíti jedinců vlka obecného a osmi psích kříženců, konkrétně šlo o obyvatele vědeckého centra zaměřeného na studium vlků v Ernsbrunnu v Rakousku. Experiment měl zhodnotit schopnost zvířat najít nejprve čtyři, pak šest a nakonec osm úkrytů jídla, přičemž jedna varianta pokusu probíhala s možností pozorovat lidi ukrývající potravu a druhá ve variantě slepého hledání.

Pozorování chování zvířat u všech jedinců jednoznačně ukázalo, že pokud měli možnost člověka sledovat, pak hledali potravu rychleji a efektivněji. Nejviditelnější to bylo u prvních pěti skrýší, pak tempo hledání trochu polevovalo, snad protože šelmy byly trochu „zahlcené“ soustředěním se na daný okamžik. Oba druhy vždy používaly čich jako hlavní smysl a pátrací nástroj, pozorování lidí jim ale dávalo možnost se efektivně naučit kde začít čenichat.

Jistý druhový rozdíl ovšem existoval – vlci byli ve všech případech úspěšnější při celkovém počtu nálezů. Autoři práce se domnívají, že příčinou není nějaká vyšší efektivita prostorové paměti či čichu, ale spíše míra instinktivního zaměření na výsledek. Vlk jako divoká šelma – ačkoliv daní jedinci prožili většinu života v oné přírodovědné stanici – má větší vnitřní pnutí k zajištění potravy a k vytrvalosti při hledání. Psí pozornost se v tomto směru o něco lépe rozptýlí.

Autoři práce na závěr říkají, že domestikace sice výrazně změnila chování psů, především co se týče ochoty se přizpůsobovat lidem a spolupracovat s nimi. Podobné výzkumy ale ukazují, že kognitivní schopnosti jsou evolučně starší a sahají do dávných „divokých“ dob společného předka dnešních psů a vlků. Vlčí schopnosti vnímání prostoru a užitečného učení se pozorováním se od psích zkrátka nemusí lišit tak moc, jak bychom možná na první pohled čekali.