Psi dokážou rozpoznat, zda člověk něco nemůže, nebo jen nechce

9. 9. 2021 – 9:52

Lidé a psi si rozumí jako málokteré dva druhy ve zvířecí říši. Podstata tohoto porozumění je ale stále předmětem vědeckého bádání. Ilustrační snímek. | zdroj: Pixabay

Schopnost pochopit cizí činnost je jednou ze základních složek teorie mysli. Tedy umět si představit, na co druhý jedinec myslí a podle toho vyhodnotit, zda jedná za nějakým účelem nebo mimoděk. Dlouho se mělo za to, že tato vlastnost vnímat cizí mysl je vlastní pouze lidem, nové výzkumy ale ukazují, že tomu tak není.

Pouhé slovo „symbióza“ nevystihuje, jak moc jsme se po tisíciletích soužití se psi naladili jeden na druhého. Člověk procesem domestikace psa velmi proměnil, stejně jako pes přinesl do lidských životů hluboké a silné momenty od emocí po praktickou spolupráci. Jedním z projevů tohoto vzájemného souznění je pak porozumění lidským pokynům. Vědci si ale překvapivě stále nejsou úplně jistí, zda pes chápe, proč dělá to, co dělá – či zda na povel reaguje čistě kvůli výsledku. „Udělám, co se ode mě čeká a člověk bude rád.“

Tým výzkumníků z univerzity v Göttingenu publikoval v magazínu Scientific Reports studii, která pomocí experimentů dospěla k závěru, že psi dokáží rozpoznávat rozdíl mezi záměrnou a nezáměrnou lidskou činností. Tato otázka je důležitější, než se zdá na první pohled. Dotýká se totiž tzv. teorie mysli a podstaty toho, jak psi vnímají chování svých lidí.

Předkládané studie byla založená na experimentu, který zkoumal psí reakce, pokud nedostali očekávanou odměnu. Experiment přitom vytvářel situace, kdy v některých případech byl pamlsek zadržen záměrně, jindy mimoděk. Následně se ukázalo, že psi reagují rozdílně, tedy že chápou rozdíly mezi oběma stavy. I to je teoreticky popsáno psychology jako vnímání rozdílu „nechce-nemůže“ a není bez zajímavosti, že schopnost tento koncept uchopit úzce souvisí i s vývojem dětské mysli.

Nechce, nebo nemůže?

Experimentu se účastnilo 51 psů, přičemž každý z nich byl testován ve třech různých variantách. Pes byl od člověka oddělen průhlednou bariérou, ve které se nacházela mezera. Člověk dával psovi mezerou krmení. Ve variantě „nechce“ prostě krmit přestal a misku odložil. Ve variantě „nemůže-je nešikovný“ mířil s krmením k mezeře, na poslední chvíli ale narazil do bariéry a tvářil se, že se mu nedaří mezeru trefit. Ve třetí variantě „nemůže-nejde to“ byla mezera zúžená a člověk zjevně nemohl pamlsek prostrčit ani při vynaložení veškerého umu. Ve všech variantách zůstávala miska s pamlsky na straně člověka, pes ale mohl bariéru obejít.

Badatelé si vedle samotných psích projevů všímali hlavně času, jak dlouho zvíře situaci zvažovalo a kdy se nakonec vydalo dokola bariéry k člověku. Vědci předpokládali, že pokud pes bude rozumět tomu, že jej člověk přestal krmit záměrně, pak budou váhat déle. Obejitím bariéry se nezmění lidský záměr nekrmit. Zatímco při zjevné snaze člověka krmit, které ale něco brání, navrhne pes – pokud lidským záměrům opravdu rozumí – rychlé řešení v tom, že překážku oběhne.

Nejistota

Tyto předpoklady se nejen naplnily, ale navíc byl rozdíl v chování pejsků velmi výrazný. Když člověk zjevně schválně přestal krmit, psi zpozorněli. Většině z nich dlouho trvalo, než se odhodlali bariéru obejít. Ještě předtím si začali na druhé straně bariéry sedat či lehat, přestali vrtět ocasem. Zkrátka vnímali „zvážnění“ situace, kdy jim člověk cíleně pamlsek nedává a snažili se jej usmířit či přesvědčit, že si jej stále zaslouží. Když bariéru obešli, pak velmi váhavě a byla na nich patrná nejistota, zda si mohou z misky dát sami. Pokud byla situace jiná a psi viděli, že člověk “nemůže”, pak reagovali velmi rychle a v dobrém rozpoložení si k misce doběhli – jako by chtěli sami pomoci s řešením nechtěné situace.

Studie konstatuje, že rozdíly v chování byly bez pochyby patrné. Zároveň vědci ale uznávají, že některé aspekty experimentu by šlo vnímat skepticky, kupříkladu se neodpovídá na hloubku pochopení celé situace ze strany psů. Přesto si badatelský tým stojí za svým, že minimálně jako úvodní důkaz jsou jejich zjištění zásadní – a měla by otevírat cestu k dalším podobně zaměřeným výzkumům.