Výzkum vedený odborníky z australské University v New South Wales skutečně došel k závěrům, že dřívější studie výrazně nadnesly odhady počtu hybridů mezi dingy a psy domácími. Jde o dosti zásadní otázku. Oba druhy jsou navzájem plodné, psovi dingo tak jako dalšímu zástupci původní australské fauny může hrozit vyhynutí – v tomto případě „rozředěním“ v dominantnější populaci domácích psů. Obava, že tento proces už silně pokročil, trvala přitom desítky let. Nová studie naštěstí dává jistou naději, že situace není tak špatná, jak se zdálo.

Vědci v rámci výzkumu odebírali vzorky od jedinců napříč různými regiony Austrálie. Využili při tom novou metodu analýzy DNA, celkem u 391 divokých i v zajetí chovaných psů dingo. Pomocí moderních technologií dokázali provést o detailní modelování genetické linie daných jedinců (tedy určení jejich předků), důležitá byla i biogeografická analýza. Právě ta ukázala, že dingové žijící v divočině mají mnohem menší podíl DNA psa domácího, než naznačovaly starší výzkumy.

Problém dřívějších studií byl – alespoň podle autorů nyní předkládané práce – že pracovaly s relativně malým množstvím genetických markerů a omezenou referenční populací. To v praxi znamená, že výsledky přeháněly odhadované množství psů domácích mezi předky zkoumaných psů dingo. Odhady říkají, že tato čísla mohla být nadstavena až o 30 procent. Velmi často tak byl i čistokrevný jedinec označen za křížence.

Většina dingů je čistokrevná

Nová studie pracuje s mnohem detailnější analýzou, její autoři zdůrazňují, že se jedná i o významnou práci z hlediska genetické vědy. Některé rozdíly jsou až zarážející. Jeden starší výzkum v regionu Victoria například odhadoval pouze čtyři procenta čistokrevných jedinců mezi psy dingo. Nový výzkum v té samé oblasti určil 87,1 procenta zkoumaných dingů jako nekřížených, u dalších 6,5 procenta se odhadovalo, že dingové tvoří až 93 procent jeho předků. I zjištění kříženci tak neprošli tak radikální hybridizací, jak se očekávalo.

Existovaly samozřejmě i výjimky, hybridizace skutečně může představovat potenciální hrozbu. Vědci narazili mezi divokými tvory na jedince, kteří měli méně než 70% podíl „čisté“ krve. Pes domácí měl tedy na předky takových hybrid už značný podíl. Důležité ale je, že v celkové populaci byla podobných případů menšina.

Návrat ke kořenům

Pokud je nová práce bezchybná, tak svým způsobem úplně staví na hlavu vnímání druhu psa dingo a hrozeb, kterým čelí. Pořád je samozřejmě nutné jej jako původní druh chránit – situace je ale mnohem příznivější, než se ochranáři obávali. Zajímavý rys je naznačený výše – i v případě hybridizace se část populace „vrací ke svým dingo kořenům“, abychom použili termín z nové studie. Je tím míněno to, že žádný z kříženců ve studii neměl podíl psa domácího 50 procent a vyšší. Nešlo třeba o čistokrevné dingy, ke křížení ale došlo někdy dříve v minulosti a život hybridů v divoké populaci zase cizí DNA naředil.

Studie nemohla získat vzorky ze všech koutů Austrálie, některé otázky proto zůstávají otevřené. Detailní DNA výzkum například zjistil čtyři regionální varianty druhu, je ale možné, že jich existuje více. Vědci také uvažují, zda malé množství hybridizace se psem domácím nemohlo naopak v určitých oblastech paradoxně pomoci posílit životaschopnost populace psa dingo. To jsou ale témata pro další studie. Důležité je, že ochránci australské přírody mají k dispozici mnohem detailnější data než dříve, která umožňují upravit některé postupy podle nových poznatků. Křehký australský ekosystém si to zaslouží a každá dobrá zpráva je vítaná.