Psi byli domestikováni opakovaně, prozradilo DNA pravěkých vlků

18. 7. 2022 – 10:52

Ilustrační snímek | zdroj: Pixabay

Otázka domestikace psů je složitá a vědci neustále odkrývají její další aspekty. Tento zájem není s podivem, vždyť stojí za to přemýšlet, jak se z kdysi divokých tvorů stali nejlepší přátelé lidí. Zůstává ale tak trochu záhadou jak přesně a kdy tento proces probíhal. V magazínu Nature byla nedávno publikována studie, která pomocí moderních analýz DNA naznačuje, že psi se po bok lidského druhu přidali hned na několika místech planety nezávisle na sobě.

Výzkum umožnil rozsáhlý projekt sekvenování DNA pravěkých vlků. Díky jedincům zakonzervovaným desítky tisíc let v permafrostu se totiž posunulo poznání příbuzenství dávných vlků a psů. Ukázalo se, že psi se nejspíše evolučně oddělili minimálně od dvou samostatných vlčích populací. Výzkumu se věnoval tým badatelů z britského Institutu Francise Cricka.

Je potřeba si ujasnit, o jakém evolučním vývoji se vlastně bavíme. I když se to při pestrosti plemen nezdá, stále platí, že všichni psi – od čivav po vlkodavy – jsou jedním druhem: psem domácím (Canis familiaris). Je ovšem nepřesné říkat, že se vyvinuli z vlka. Ve skutečnosti s vlky sdílí společného předka, přičemž se zdá, že k oddělení obou evolučních „bratranců“ došlo už nějakou dobu před samotnou domestikací psa. Kdy přesně k tomu došlo, je ale otázka mnoha vědeckých debat a sporů.

Někteří badatelé zastávají extrémní názor, že tento proces začal už před 100 tisíci lety, pravděpodobně to ale bylo spíše o něco později. Sama domestikace, kterou nejspíše doprovázela první diverzifikace psího druhu, ale mohla probíhat podle různých teorií před 20 tisíci až 40 tisíci lety. To potvrzují autoři nové studie nejen svou současnou prací, ale i staršími výzkumy. Už dříve se věnovali analýze DNA 32 pravěkých psů. Závěry naznačovaly, že první diverzifikace psů byla dokončena před 11 tisíci lety. Proces tedy musel začít někdy předtím, datace 40 tisíci až 20 tisíci př. n. l. se tedy jeví jako velmi reálná.

30 tisíc generací vlků

Nová studie byla podobně založena na čtení genomu 72 pravěkých vlků, z nichž 66 se analyzovalo vůbec poprvé. Ty nejstarší pozůstatky sahaly až 100 tisíc let do minulosti, autoři se tedy mohli pochlubit, že pokryli 30 tisíc generací vlků z Evropy, Sibiře a Severní Ameriky. To díky srovnání s 68 vzorky DNA moderních vlků, pravěkých i současných psů a také kojotů. Mezi vzorky dávných vlků byli i někteří ikoničtí jedinci, například 18 tisíc let staré, perfektně zachované sibiřské štěně zvané Dogor.

Ukázalo se, že jak pravěcí, tak současní psi mají příbuzensky blíže k dávným vlkům Asie, od evropských „pravlků“ jsou evolučně vzdálenější. To naznačuje, že sama domestikace i diverzifikace psů započala spíše na východě světa. Tento závěr ale nebyl tak jednoduchý. Ukázalo se totiž, že zatímco pravěcí psi severovýchodní Evropy, Sibiře i Ameriky odvozovali až 100 procent svých genů od východních vlčích populací, ti z Blízkého východu, Afriky a jižní Evropy měli v sobě i příbuzenství vysledovatelné až k moderním vlkům jihovýchodní Eurasie.

To by mohlo podporovat dřívější zjištění a teorie o tom, že psi byli domestikováni na Zemi vícekrát nezávisle na sobě. Je ale možný i ten výklad, kdy by k domestikaci psa došlo na východě Starého světa a později by byl jejich druh opakovaně míchán s divokými vlky. Autoři práce se kloní spíše k první verzi, přiznávají ale, že jim chybí definitivní důkaz pro jednu či druhou variantu genetického vývoje psa.

Postup evoluce

Mimoděk se ale vědcům podařilo odkrýt i některé další aspekty evoluce společného předka psa a vlka. Vystopovali totiž mutaci genu zvaného IFT88, která se postupně rozšířila takřka v celé populaci psů i vlků. Má vliv na tvar lebky a čelisti a pravděpodobně představovala jakousi evoluční výhodu, díky které se tak masivně rozšířila. Badatelé v této souvislosti upozorňují, že je to asi poprvé, kdy se podařilo přímo stopovat postup evoluce v DNA pokrývající epochu 100 tisíc let. Tyto studie také ukazují, jak byly vlčí populace provázané i na velkou vzdálenost – nebýt spojení, mutace by se nešířily.

Ne všechny otázky byly uspokojivě zodpovězeny, je ale pravda, že závěry autorů spíše potvrzují starší hypotézy o vývoji psů. Důležité je ale především to, že se ukazuje značný potenciál čtení dávné DNA. Díky sekvenování genomu zvířat zachovalých v permafrostu může být v budoucnu možné číst v knize genetiky jako v kronice evoluce. Ostatně sám autorský tým nově publikované studie se už chystá navázat dalším výzkumem. Chtěli by podobným způsobem zpřesnit určení konkrétních vlčích populací, od kterých se oddělili domestikovaní psi. Pravěká DNA tak může jednou konečně prozradit, kde přesně se cesty člověka a psa spojily.