Podle autorů byla míra agresivity dána jak fyzickými vlastnostmi, tedy částečně mohly být sklony k ní vrozené, tak faktory environmentálními – jak pes žije, jakou má rodinnou historii, jistý vliv ale měl i věk a pohlaví majitele. Vše samozřejmě vychází ze statistického vyhodnocení získaných dat, co se za nimi konkrétně skrývá, je pak otázka interpretací. Obecný závěr ale říká, že chování není dáno jen naučením a vrozením, ale i trvajícím vlivem okolního prostředí. 

Vědci pracovali se skupinou 665 psů různých čistokrevných plemen i kříženců. Využili přitom času protipandemických opatření, kdy řada chovatelů nejen trávila se svými mazlíčky víc času, ale měla i větší prostor k vyplňování detailních dotazníků popisujících chování jejich čtyřnohých přátel. 

Některé závěry se daly tak trochu očekávat, jiné potřebují asi detailnější rozbor. Agresivita byla například o 40 procent méně častá u fen než u psů – to dává s ohledem na rozdíly mezi pohlavími smysl. Méně jednoznačný byl závěr naznačený v úvodu: psi chovaní ženami měli o 73 procent nižší projevy agresivity vůči cizincům, než psi „mužští“. Zda je to dáno jinou formou výchovy či preferencí mazlíčků je otázka, která nemá jednoznačnou odpověď.  

Směrem ke genetické výbavě pak směřují další výrazná čísla: majitelé plemen s plochým obličejem (buldočci, mopsi aj.) popisovali o 79 procent častěji agresivitu psa vůči vlastnímu člověku než ti pečující o dlouhonosá plemena. Ne snad, že by placatý čumák určoval agresivitu, jen to pravděpodobně potvrzuje, že mezi chováními např. retrívrů a ši-tzu jsou rozdíly už ve vrozeném základu. Autoři šli dokonce tak daleko, že sestavili tabulku, která říká, že s každým kilogramem váhy klesá agresivita o tři procenta. To je trochu kontroverzní interpretace statistických dat, snad lze ale uznat, že jde opět o odraz rozdílu mezi velkými a malými plemeny. 

Trochu problematická je interpretace dat souvisejících s chováním majitelů psů. Korelace údajů je zjevná: mazlíčci, kteří neměli dostatek procházek a cvičení, byli podle dotazníků agresivnější. Byla ale jejich agresivita dána tím, že s nimi lidé málo chodí ven – anebo naopak s nimi jejich lidé málo chodili ven kvůli častější agresivitě dané jinou příčinou? Podobný příklad ukazuje, že při interpretaci jakýchkoliv statistických dat se musí postupovat opatrně. 

Dříve byla psí agresivita spojována takřka výhradně s plemenem, což je ale přístup, který se v posledních dekádách rychle proměňuje. Výzkumy na toto téma přitom nejsou pouze statistické, ale i biologické, psychologické a podobně. Ukazuje se, že psí chování není o nic méně komplexnější než to lidské, a je tedy výsledkem amalgámu mnoha faktorů od genetiky, přes věk, hormonální rovnováhu, životní zkušenosti a domácí prostředí.

Autoři studie přitom uvádí, že výzkumů upozorňujících na souvislosti agresivity s tělesnou morfologií, konkrétním osobním příběhem a původem je pořád překvapivě málo. Řada jejich závěrů tak sice potřebuje rozvést nebo podepřít, jako celek ale podobná zhodnocení přispívají dalším kamínkem do mozaiky pochopení psychiky nejlepších přátel člověka.