Kontext celého výzkumu je potřeba vysvětlit. Existuje soustava etologických výzkumů (etologie je věda zabývající se chováním zvířat, pozn.), které se už od 60. let zabývají zvláštním fenoménem. Celá řada zvířecích druhů, od ptáků, přes hlodavce, vlky, až po primáty a žirafy totiž podle experimentů preferuje, když musí pro získání potravy vynaložit alespoň nějaké úsilí. Tento psychologický fenomén se anglicky contrafreeloading, což bychom česky trochu kostrbatě přeložili jako „proti bezpracnosti“.

Koncept není přijímaný bez výhrad, odborníci upozorňují, že nefunguje vždy a všude a závisí na řadě faktorů – od individuálních dispozic jedince až po stav hladovění zvířete. Obecně se ale při různých experimentech opakovaně ukázalo, že když různé skupiny zvířat dostaly na výběr mezi volně dostupnou stravou a nutností učinit nějaký úkon k získání potravy – například zmáčknutí tlačítka či otevření hračky – volily často složitější cestu. 

Etologové mají několik hypotéz, proč tomu tak je. Nejspíše jde o kombinaci psychologie, která zvíře v divočině nutí řešit úkoly a překonávat prostředí při hledání potravy, která je u domestikovaných tvorů okořeněna potřebou si hrát a hledat nové podněty. Už starší výzkumy ale naznačovaly, že kočky se tomuto fenoménu vymykají. Nově publikovaná studie pak tento závěr znovu potvrzuje a říká, že kočky jsou zatím jediným zkoumaným druhem, který nevykazuje vůbec žádné sklony k projevům chování contrafreeloading. 

Proč se zbytečně snažit?

Skupina koček měla při experimentu na výběr mezi volně dostupnou miskou a hračkou, která měla v sobě potravu uschovanou. Kočky mohly potravu vidět, aby se k ní dostaly, bylo potřeba s hračkou trochu manipulovat a zápasit. Klasický test, při kterém například psi často ukazují nadšení pro hru oproti nudné misce. Část koček se opravdu začala hračkou zabývat, jejich zájem ale rychle opadl a většinou se k ní vracely až tehdy, když se pořádně najedly dostupného krmení. 

Zvířata přitom procházela i monitorováním aktivity. Ukázalo se, že i ty kočky, které bychom rozhodně neoznačili za lenivé, přesto neměli o zdolávání překážek u jídla absolutně žádný zájem. Znovu zopakujme, pointa studie je především v tom, že se kočky liší od jiných druhů. Máme tedy co dělat s fenoménem psychologickým, který něco prozrazuje o jiném fungování kočičí mysli. Nevystačíme si přitom se stereotypem o lenivých kočkách. 

Jaká je ale podstata tohoto kočičího chování studie neříká a otevřeně přiznává, že je potřeba dalšího bádání. Snad kočky preferují jiný způsob stimulace, snad mají ve své psychologii více zakořeněnou potřebu šetřit síly, když není potřeba je vynaložit. Což je pozoruhodné tím, že to kontrastuje se zjištěným contrafreeloading chováním jiných tvorů, včetně šelem.  

Prozatím tedy výsledek výzkumu zůstává spíše kuriozitou, která nápadně připomíná jeden kreslený vtip: Na prvním obrázku sedí pejsek, kouká na ruku s miskou a myslí si „Krmí mě, stará se o mě, miluje mě a hlídá – člověk musí být bůh!“. Na druhém je kočka ve stejné situaci, její myšlenky ale plynou: „Krmí mě, stará se o mě, miluje mě a hlídá – já musím být bůh!“. Do budoucna ale může vést k dalšímu zajímavému bádání kočičí psychologie.