Psi dokážou ucítit věci, o kterých se nám ani nezdá. Po stopě dokážou jít i několik dní. Jak je tedy možné, že mrtvá ryba, z jejíhož pachu se vám zvedá žaludek, s nimi nic nedělá? Ba dokonce, podle toho, jak se v ní válejí, se jim její pach líbí!

Psí behaviorista Stanley Coren upozorňuje, že si psi volí obvykle organické věci, hlavně tedy zdechliny a výkaly. Je několik více či méně pravděpodobných teorií, proč se v nich tak rádi válí.

Tou nejméně pravděpodobnou je, že se tím obrní před hmyzem a parazity. Což je samozřejmě nesmysl, protože zápach tlejícího masa naopak přiláká další hmyzáky. Podobně nepodložená je teorie o tom, že se předci psů vždy váleli v mršinách, aby tím do smečky přinesli zprávu o blízké potravě. Smečka pak šla po čichu…

Asi nejjednodušším a z evolučního hlediska nejlogičtějším vysvětlením smradlavého koníčku je snaha zamaskovat svůj pach. Jde o pozůstatek chování z doby, kdy byli psi ještě divokými a museli si svůj oběd poctivě ulovit. A zatímco zajíc uteče, když ucítí psí pach, na smrad svých bobků je zvyklý, a snadno se tak dá zmást.

Coren ale přichází ještě s jedním vysvětlením, byť ho nemá vědecky podložené. Pro psy je dominantním smyslem čich a stejně jako lidi si rádi užívají věci, co mají rádi. Bez ohledu na to, co si o tom myslí okolí. Takže – i když se nám to nemusí líbit – je dost možné, že ona smrdutá odpornost prostě vašemu hafanovi voní, a tak se snaží tu vůni dosyta užít.