Některé hadí druhy mají zahrabávání se více v povaze. Stejně tak platí, že mláďata mají obecně větší chuť se zavrtávat do podestýlky než dospělí jedinci. Pokud si nejsme jistí, jak moc je dané chování konkrétně u našeho druhu běžné, je nejlepší se poradit se zkušenějšími chovateli. Mezi nejběžněji chovanými hady ale obvykle žádné velké zahrabávače nenajdeme. Pokud se tedy takové ukrývání opakuje často, je dobré zamyslet se nad tím, co je nejspíš špatně.

Šupinatý mazlíček může tímto způsobem velmi pravděpodobně signalizovat, že se v teráriu necítí dobře. Hadi jsou sice predátoři, sami se ale v přírodě stávají kořistí, a proto mají instinktivní snahu se skrývat. Terárium by proto mělo takové možnosti úkrytu nabízet: někteří hadi preferují důmyslně propletené větve a rostliny, jiným vyhovují dutiny či správně uspořádané kameny.

Ideálně by takových skrýší mělo být v obydlí více, doporučuje se je budovat v různých teplotních zónách. Pokud ovšem chybí či jsou příliš malé, dostává se plaz do stresu. Instinkty mu intenzivně říkají: „schovej se!“ a přitom není kam. Zahrabávání se pak bývá zoufalou reakcí na chybějící pocit bezpečí. Pokud uspořádání terária napravíme, je dost možné, že skončí i potřeba se schovávat do podestýlky.

Vedro a sucho

Jinou možností je, že je hadovi v teráriu příliš teplo a snaží se zahrabáním ochladit a zastínit. Hadi jsou sice teplomilní, mají ale svoje dané rozmezí, které se opět liší podle jednotlivých druhů. Terárium by navíc mělo mít různé teplotní zóny, které umožňují simulovat nahřívání se na slunci (tedy pod žárovkou) a ukrytí ve stínu. Také potřebují poměrně vysokou vlhkost vzduchu, příliš velké sucho – a tedy vysychání pokožky – opět může hnát hada do substrátu.

Znovu zopakujme, že v jisté míře je zahrabávání se normální. Některé druhy, například korálovky, si v něm pak vyloženě libují. Zpozornit bychom ale měli, pokud se hadí chování v tomto směru náhle změní a zintenzivní.

Samo o sobě není trávení dlouhého času v substrátu pro hada většinou nebezpečné. I když dodejme, že někteří chovatelé mají tu zkušenost, že například substrát ve směsi s pískem při polknutí hadovi nedělá problém, čistý lignocel (drcený materiál z kokosového ořechu) ale někdy vede k zažívacím potížím.

Je ale lepší odbourat příčinu, pokud existuje, než nechat hada cítit se v neklidu či pod tlakem svého obydlí. Tato zvířata v přírodě pokrývají poměrně velký rádius, při chovu v teráriu ale musí žít na velmi omezeném prostoru. Je proto na zodpovědnosti chovatele, aby se v těchto podmínkách cítilo zvíře co nejlépe a nejpřirozeněji. Právě zahrabávání se může někdy znamenat, že tomu tak právě není.