Nošení mrtvé kořisti člověku totiž může odhalit něco z psychologie našich domácích zvířat. Je nešťastný tvor dárek? Předvádí se mazlíček, že je pořád lovec? Je za tím vším něco ještě úplně jiného? Jako první se musíme zamyslet nad tím, zda jsme mrtvé zvíře vůbec měli dostat. Mohlo se totiž stát, že jsme se jen náhodou připletli do cesty psovi, který chtěl mimo lidský dozor strávit příjemné žvýkací chvíle nad zdechlinou myši nebo krtka. Z jistého pocitu provinění či překvapení pak svou kořist opustí, z čehož máme dojem, že byla určena pro nás.

Jsou ale situace, kdy chování mazlíčka nenechává na pochybách, že mrtvolka je skutečně určena lidským očím. Kupříkladu některé kočky to vyloženě křičí do světa hlasem i řečí těla. Nakráčí si do čerstvě uklizené místnosti, hlasitě u toho mňoukají – což je většinou zvukový signál člověku – a s hrdým pohledem do očí člověka otevřou ústa a uvolní tak zkrvaveného hlodavce na koberec. Evidentně chtěli přitáhnout naši pozornost.

Je to dar

Odborníci na zvířecí chování se domnívají, že může jít skutečně o jakousi formu daru či dělení se. Dávání „darů“ totiž není vlastní jen člověku, dá se pozorovat v nějakých formách i u jiných tvorů. V případě dravých zvířat se pak tyto projevy posouvají ještě dál. Asi nejpodrobnější studie na toto téma se v roce 2015 zabývala chováním delfínu v akváriu v Austrálii. Tito tvorové, kteří byli velmi přilnutí a spřátelení se svými ošetřovateli, totiž v řadě případů nosili lidem mrtvé ryby či chobotnice, které byly součástí jejich jídelníčku. Při předávání daru se pak chovali velmi podobně, jako pyšní kočičí lovci.

Vědci se domnívají, že takové dělení se souvisí s utužováním vztahů, bývá součástí her v dětství, zároveň souvisí s učením se umění lovu od rodičů – a to nejen u delfínů, ale i u řady dalších savců. Někteří lidé říkají, že když nám kočka donese myš, dává nám tím najevo jisté pohrdlivé slitování. „Tady máš, když si to sám neumíš chytit“. To není úplně přesné, ale jistá forma spokojenosti z kořisti, o kterou se chce hrdý predátor podělit s blízkým člověkem, v tom asi je. Jinými slovy: když nám mazlíček nosí úlovek, je to projev přirozený a pozitivní. Zvíře k nám cítí náklonost, jinak by se neobtěžovalo.

Zajímavé ale při tom je, že většina dravců cítí spíše radost ze získání potenciální potravy než skutečné nadšení z lovu samotného. Tak jako delfíni nosili lidem ryby, které se k nim dostaly už mrtvé, tak i kočka nebo pes mohou donést chutnou mrtvolku, kterou našli válet se u cesty. Projevy kočičí hrdosti, které si do mazlíčka projektujeme, bychom tedy mohli číst spíše jako „hele, co ti nesu“ než „hele, co jsem chytil“.

Když nás tedy někdy zvířecí společník rozezlí nad tím, že do interiérů nosí špinavé, krvácející či rozkládající se tělíčka kořisti, měli bychom zkusit potlačit hněv. Jeho motivace jsou pravděpodobně velmi pozitivní a přátelské, což je něco, co nechceme zlomit a zadupat.