V roce 1868 Darwin publikoval práci s názvem Proměnlivost rostlin a živočichů vlivem domestikace, ve které se mimo jiné zamýšlel nad tím, proč se u tolika domestikovaných zvířat objevují svěšené uši, zatímco jejich příbuzné divoké druhy mají uši vztyčené.

Už ve své nejslavnější knize O původu druhů o si poznamenal, že snad není domácího zvířete, které by někde na světě nemělo variantu se svěšenýma ušima. Darwin tehdy dospěl k trochu vágnímu, ale jak dnes víme pravdivému, názoru, že svěšené uši u zvířat nějakým způsobem musí se souviset s domestikací.

Kromě uší si lze u domestikovaných zvířat všimnout změn i dalších fyzických rysů. Řeč je například o kratších čumácích nebo barevnější srsti oproti divokým bratrancům.

Domestikace a adrenalin

„Domestikační syndrom“, jak je tento jev některými badateli nazýván, má jedno z možných vysvětlení skrze tzv. buňky neurální lišty. Ty byly shodou okolností identifikovány ve stejném roce, kdy vyšla Darwinova kniha o domestikaci. Neurální neboli gangliová lišta je pás buněk nacházejících se na okraji nervové ploténky embryí obratlovců.

Buňky neurální lišty v zárodečné fázi organismu putují po celém těle a dávají vzniknout mnoha důležitým strukturám – mimo jiné z nich vzniká škára obličeje a krku, kosti hlavy a řada důležitých žláz a orgánů. Také ale formují chrupavky, které určují postavení uší.

Pod vlivem buněk neurální lišty vznikají i žlázy, které stojí za produkcí adrenalinu – a tím se dostáváme k jádru pudla. Doslova. Adrenalin u divokých zvířat je totiž příčinou jejich silného reflexu „udeř -uteč“, jinými slovy tím, co definuje jejich plachost či agresivitu a opatrnost kolem lidí. Někteří vědci se domnívají, že během tisíciletého procesu domestikace lidé mimoděk pozměnili ochočená zvířata přímo na buněčné úrovni. Do svých chovů si totiž vybírali takové tvory, kteří vykazovali větší krotkost a ochotu spolupracovat s lidmi.

Pořád je nad čím bádat!

Předložená vědecká hypotéza říká, že krotká zvířata mohla mít jako svůj genetický rys menší počet buněk neurální lišty a tato vlastnost se domestikací velmi prohlubovala. V podstatě jde o souslednost: méně formačních buněk -> menší žlázy -> méně adrenalinu -> krotší a poslušnější zvíře. Tímto zásahem ale lidé nechtěně ovlivnili i další vlastnosti, které jsou buňkami neurální lišty formovány. V případě uší, ale i čumáku, zbarvení atd., tedy hlavně fyzický vzhled.

Rozdělení zvířat na různá plemena tento přímočarý zásah trochu zjemnilo. Genetika není jednoduchá záležitost a tak podle hypotézy existovaly rodové linie, kde se domestikace nemusela tak dramaticky projevit na pouhém svěšení uší. Pestrost těch psích u různých je toho dokladem.

Tato buněčná hypotéza je zajímavá a funkční, její autoři ale uznávají, že není dokonalá. Co domestikovaní tvorové, u kterých se svěšené uši vyskytují málo nebo vůbec? Co plemena, která jsou krotká, ale zachovala si uši divokých předků?

Ano, na jednu stranu se zdá, že vědci jsou čemusi na stopě. Syndrom domestikace zjevně existuje a dá se prokázat. Například při pokusech s ochočením lišek se až překvapivě rychle s chováním začaly měnit i jejich rysy. Na druhou stranu ale tu a tam v této vědecké stavbě ještě nějaká ta cihla chybí – a tak je pořád nad čím bádat. Jak vtipně uzavřel jeden vědecký magazín: jen aby to nebyla výmluva pro to, aby badatelé mohli o to víc času trávit se svými mazlíčky!