Je známý fakt, že, se vliv člověka stal jedním z nejvýraznějších činitelů v evoluci psů. Často se zdůrazňují změny v chování, které vyniknou ve srovnání s vlkem, divokým bratrancem psa. Předci psů se nebáli lidské přítomnosti, proces domestikace pak přirozenou plachost ještě více zatlačil. Dále se často skloňuje, že psi dnes mají jinak poskládané zažívání než vlci, a proto relativně dobře tráví i rostlinný škrob. To je důsledek potřeby přežít v lidském společenství po přechodu na zemědělství i v časech, kdy masa bylo pomálu. 

Autoři studie ale upozorňují, že některé faktory tohoto vzájemného vlivu se ve starších studiích trochu podceňují. Příkladem je dlouhodobý vliv jídelníčku odchylujícího se od předpokládané stravy společných předků psů a vlků. Tým vědců pod vedením Roberta Loseyho z univerzity v Albertě v USA ale předpokládal, že při zkoumání pravěkých psů právě stopy takových změn může najít. 

Nejčastěji přijímaný výklad říká, že domestikace psa začala před 40 tisíci lety, a někdy od tohoto bodu se psi a vlci začali navzájem více a více odlišovat. Badatelé proto analyzovali pozůstatky více než 200 pravěkých psů a stejného množství vlků, přičemž nejstarší exempláře žili před 11 tisíci lety. Vzorky pravěkých jedinců pocházely ze Sibiře, kde se takové pozůstatky nejlépe dochovávají – a právě značné zachování umožnilo provádění izotopových analýz, odebírání vzorků kolagenů a proteinů z kostí. Pomocí této metody se totiž dá určit, jakou stravu zkoumaní jedinci konzumovali. 

Trpěli lehkou podvýživou

Souhrnná analýza ukázala, že před asi 7 000 až 8 000 lety už byli sibiřští psi poměrně malí, rozhodně výrazně menší než jejich vlčí příbuzní. To by je limitovalo v možnostech lovu při „divokém“ způsobu života, stávali se proto závislejšími na stravě poskytované lidmi. Pořád šlo o predátory, zaměřovat se ale mohli jenom na menší kořist, případně požírání mršin.

To, že lidé své psy krmili dostupnou potravou, ale ukazují právě zmiňované analýzy. Velmi dobře šlo totiž sledovat, že psi žrali hodně mořských ryb, korýšů a pravděpodobně i mořských savců. Takovou stravu měli i psi hluboko ve vnitrozemí, skupiny lidských lovců totiž asi měly ve zvyku nahromadit zásoby mořské stravy, konzervovat ji například sušením a pak ji s sebou nosit i na lovecké výpravy do vnitrozemí. Vlci oproti tomu ve stejné době žili prokazatelně hlavně z masa lesní zvěře. 

Taková psí strava měla své výhody i nevýhody. Výhodou bylo, že byla snadno dostupná od jejich lidských společníků. Lov ryb je obvykle snazší než nahánění jelenů. Na druhou stranu se ale zdá, že psí populace mohla trpět plíživou podvýživou, jelikož tato strava neměla dostatek kalorií. Právě tato skutečnost může být podle vědců jednou z příčin, proč se tato psí populace v průběhu vývoje zmenšovala.  

Odolnější mikroflóra

Zároveň se ale pořád bavíme o vztazích na úrovni spirály – různé faktory se ovlivňují navzájem, a to co bylo před pár generacemi nevýhodou, se najednou stává výhodným. Psi přečkali změnu životního stylu, adaptovali se – a jako menší potomci svých dávných divokých příbuzných měli najednou menší energetické nároky, lépe zachovávali energii, a hlavně byli obecně méně nároční. To umožnilo lidem chovat psů více, dále je šlechtit nejen za účelem lovu, ale třeba i tahu sání a podobně. V podmínkách Sibiře tak domestikace sice psy změnila ve tvory menší, ne však nutně zranitelnější. 

O podobné adaptaci se pak uvažuje i směrem k zažívání. Už jsme zmínili postupné přizpůsobení se zažívání škrobu. To ale přišlo o něco později, v době, o které se bavíme, ještě zemědělství na Sibiři neexistovalo. Zároveň se ale předpokládá, že přemíra mořské stravy mohla psy vystavovat novým druhům bakterií, nemocí a podobně.

Ti, kteří přečkali přechodné období, měli odolnější potomstvo, a tak se ve psí populaci rozšířila mnohem odolnější a variabilnější mikroflóra, než to známe u vlků. To se později stalo další evoluční výhodou psů, kterým se výrazně rozšířil možný jídelníček. Pořád bylo ideální se nažrat vysoce kalorického masa – když ale přišlo období nouze, mohli psi přežívat se svými lidmi i na stravě provizorní. 

Lidské dějiny jsou dlouhé a spletité, někdy při tom zapomínáme, že před psanou historii jsme mnoho tisíců let žili životem lovců a sběračů. Tato nesmírně dlouhá epocha nebyla dobou stagnace, ale postupného, byť pomalého vývoje. Právě evoluce psů to ukazuje, neboť tito kdysi divocí tvorové se stali našimi věrnými společníky právě díky schopnosti se přizpůsobit. Pozůstatky pravěkých psů Sibiře složitost tohoto vývoje krásně dokazují.