Kasuár přilbový není žádný drobeček, jde o druhého nejtěžšího ptáka aktuálně žijícího na zemi. Obývá oblasti severní Austrálie a Papui-Nové Guinei, bohužel je ale jeho populace  kvůli odlesňování výrazně na ústupu. Právě na Papui probíhal výzkum pravěkých lidských populací, který se zaměřoval na způsob jejich obživy v hornatých oblastech deštného pralesa.

Moderní člověk sem přišel asi před 42 tisíci lety a až donedávna se mělo za to, že tito raní lovci a sběrači svým životním stylem divokou přírodu příliš neovlivňovali. Studie ale ukázala, že lidský vliv byl výraznější, než se zdá – a nejpřekvapivějším projevem této skutečnosti bylo zjištění, že dávní Homo sapiens se nejspíše pokoušeli domestikovat právě kasuáry. Což je na první pohled velmi nevhodný kandidát k ochočení. 

Kasuáři jsou sice býložravci, vnitřní prst jejich nohou je ale vybaven dlouhým drápem ne nepodobným dýce, díky kterému mají pověst nejnebezpečnějších ptáků na zemi. | zdroj: Pixabay

Při výzkumu lidských sídlišť datovaných 18 tisíc let do minulosti naráželi archeologové na řadu skořápek kasuářích vajec. Nakonec získali asi 1000 vzorků, které se podařilo prozkoumat moderními analýzami. Jedna z těchto technik, kterou badatelský tým vytvořil a už dříve otestoval na vejcích jiných druhů, umožňuje pomocí 3D mikroskopie určit, do které fáze vývoje plodu vejce došlo ve chvíli rozbití. Skořápka se totiž v průběhu času proměňuje, a tak je možné stanovit, zda vzorky pocházejí z vajec čerstvě snesených určených k jídlu či jen nemělo čas k vylíhnutí. 

Těsně před vylíhnutím

Ukázalo se, že významné procento skořápek odpovídalo době, kdy by se měla kasuáří kuřata líhnout. Ano, část vzorků jasně ukazovala, že šlo o vejce získaná za účelem potravy – byla čerstvě snesená a nesla stopy tepelné úpravy. Přítomnost nemalého množství skořápek naznačujících pokročilejší vývoj zárodku je ale zajímavější.

Důležité je zdůraznit, že tyto skořápky neměly vůbec žádné stopy vaření – nešlo tedy o balut, tedy o jídlo připravené z vařeného ptačího embrya (které je mimochodem v regionu dnes velmi populární). Zkrátka se zdá, že pravěcí lidé skutečně nechávali kuřata kasuárů líhnout na svých sídlištích. 

Zdá se, že podstatná část těchto vajec patřila kasuáru malému, který je sice menší než jeho bratranec kasuár přilbový, pořád jde ale o poměrně velkého ptáka se stejným obraným reflexem. Ostatně nálezy kostí lovné zvěře archeologům ukázaly, že kasuáři vůbec nepatřili mezi oblíbenou a početnou kořist. Tito ptáci jsou od přírody velmi plaší a než přistoupí ke svému obávanému kopání, raději volí před člověkem útěk. Jejich kuřata ale podobně jako jiní ptáci po vylíhnutí prochází imprintem, dovedou si tedy na člověka dobře zvyknout. 

Ve světle těchto zjištění se proto badatelé domnívají, že pravěcí obyvatelé Papui-Nové Guinei se skutečně před 18 tisíci lety pustili do domestikace kasuárů. U kuru domácího přitom tento proces proběhl asi před 9500 lety. Vědci tak uvádějí, že kasuáři by byli skutečně nejstarším zatím potvrzeným příkladem cíleného chovu ptáků.  

Tento chov byl samozřejmě hospodářský a má ještě daleko k ochočení ptačích mazlíčků. Ukazuje ale, že snaha člověka podrobovat divoká zvířata své kontrole se projevovala už v nejstarším pravěku nejen domestikací psů. S trochou nadsázky tak můžeme říci, že od pravěkých lidí riskujících chov velkých, kopajících ptáků vede dlouhá linka nejen k současným kurníkům, ale i holubníkům a papouščím voliérám.