Jeho původ se datuje až do 16. století, hlubší historie je však v mlhách. Někteří míní, že předci barbeta byli, dnes již vyhynulí, angličtí vodní psi.

Ostatně barbet kdysi přinášel úlovky z vody. A lovecký pud mu nechybí ani dnes.

Nicméně chybělo málo a svět přišel o barbeta. V 19. století toto plemeno začalo upadat v zapomnění, i díky růstu obliby elegantnějších pudlů.

Jejich výraznější návrat začal až v druhé polovině 20. století. I dnes jsou barbeti celkem vzácní, vymření jim však - naštěstí - nehrozí. Každopádně je jedno plemen, která vypadají prakticky stejně jako na stovky let starých zobrazeních.

Je to totiž moc fajnový, učenlivý pes se snášenlivou povahou a vřelým vztahem k dětem. Zároveň si však žádá aktivní majitele, kteří se mu budou dost věnovat.

Nejlépe mu bude na venkově, nebo v městském domě se zahradou a pravidelným, vydatným nášupem pohybu. Špatně snáší samotu a na svou "smečku" je velice fixovaný.

Vizáž ala ovečka

Poznávacím znamením barbetů je jejich srst a hlava. Je totiž kadeřavá či vlnitá, hustá a ve stejné intenzitě jako jinde po těle pokrývá i hlavu. Vytváří tak "bradku" a "knír" - ostatně pojmenování barbet pochází z francouzského slova barbe, což znamená vousy.

Právě péče o srst je ovšem u tohoto plemene to nejnáročnější. Plstnatí, pokud se o ni chovatel nestará. Je třeba ji pravidelně kartáčovat a čistit jak bradku, tak knír. Občas též majitel musí vytrhat chloupky ze zvukovodu psa a zastřihnout chlupy mezi polštářky na tlapkách barbeta.

Pes, který zachraňuje životy

Ačkoliv barbeta v loveckých aktivitách dnes nahrazují jiní psi, "jen" funkci společenského plemene neplní. Mnohdy totiž slouží i jako záchranářští a lavinoví psi, v čemž jim pomáhá i jejich skvělý čich.

Barbeti se dožívají v průměru 12 - 16 let. A barva? Tento krasavec může být černý, hnědý, šedý, pískový, plavý, bílý, nebo skvrnitá.