Autorský tým tvořili veterináři z vídeňské univerzity, svůj výzkum přitom podtrhují jako velmi důležitý právě tím, že si vybrali jako vzorek psy pouliční. Řada studií zabývajících se kognitivními schopnostmi psů totiž byla prováděna na domácích mazlíčcích, kteří většinou žijí ve spokojeném a těsném rodinném vztahu s lidmi. Odhaduje se ale, že větší část celosvětové psí populace (až 75 procent)  takové štěstí nemá. V řadě zemí světa je běžný fenomén tzv. pouličních psů – tedy zvířat, která žijí v sousedství s lidmi, někdy jako sousedé nechtění, jindy jako tolerování „mazlíčci celé vesnice“.

Jde ovšem o tvory, kteří nejsou intenzivně socializovaní do společného života v lidské domácnosti. Jejich chování je proto méně ovlivněné výcvikem a výchovou, svým způsobem ho lze označit za „autentičtější“. Pokud tedy vědce zajímají kognitivní schopnosti psů a dopady domestikace na biologické úrovni, pak pouliční psi představují zajímavé zástupce svého druhu.

Sami autoři práce se domnívají, že právě tato psí skupina může být klíčová pro některé druhy výzkumů. Pořád jde totiž o potomky psů, kteří prošli tisíciletími domestikace a skrze evoluci po lidském boku. To, že žijí na ulici, neznamená, že jsou to divocí tvorové, jako třeba vlci. Ostatně sám jejich životní prostor se pořád s tím lidským intenzivně prolíná, není ale shodný, jako je tomu u domácích mazlíčků.

Inklinují ke vztahům s lidmi

Oblastí výzkumu se stal jeden z regionů Maroka. V tomto africkém státě žijí odhadem dva miliony psů, většina z nich ve volných smečkách. Lidmi jsou tito pouliční psi tolerováni, specifickým způsobem dotváří atmosféru řady běžných marockých obcí. Tak jako lidé tolerují psy, tak i zvířata jsou zvyklá na lidi a vítají interakci s nimi, nenechávají se ale omezovat v pohybu, komunikaci s jinými tvory, částečně se i volně množí.

Vědci zjistili, že i takto žijící psi silně inklinují k sociálním vazbám s lidmi. To podporují závěry různých starších výzkumů, které ukazují, že náklonost k lidem je psům daná takříkajíc geneticky. Zajímavé ale byly poznatky v oblasti jemných kognitivních schopností. Autoři práce si totiž nebyli jistí, co čekat – intuitivně by se totiž mohlo předpokládat, že schopnost číst v detailech lidské tváře bude vlastní hlavně domácím mazlíčkům. Přeci jen jde o výrazivo, které není psímu druhu vlastní, v některých ohledech jde dokonce přímo proti psí přirozenosti (např. zubatý lidský úsměv jako projev náklonosti vs. vyceněné psí zuby jako výhružka).

Opak byl ale pravdou, experimentálně se totiž podařilo zjistit, že i pouliční psi jsou na jemné projevy lidských emocí velmi citlivě naladění. Vědci v přítomnosti pouličních psů vytáhli jídlo, dávali při tom najevo velmi expresivně náladu pomocí výrazu tváře – neutrální, veselá a naštvaná grimasa. Nakonec upustili jídlo na zem a sledovali psí reakce. Obdobný experiment se pro srovnání opakoval také s domácími mazlíčky, jak už jsme ale naznačili výše, mezi pouličními a domácími psy v podstatě nebyl rozdíl.

Výhodné znát chování lidí

Psi totiž reagovali vyhýbavě a ostražitě, pokud se člověk tvářil naštvaně – a nezáleželo na tom, zda jde o zvířata celý život vyrůstající s lidmi nebo ve smečce psů na ulici. Psi se vždycky pokusili upuštěné jídlo získat, u vesele se tvářících lidí ale působili bezstarostněji a jako by napůl čekali, že jídlo je určené pro ně.

Pokud měl ovšem člověk naštvanou grimasu, přistupovali k němu obezřetně, vyhýbali se očnímu kontaktu a působili napjatě. Autoři práce ovšem uvádějí, že se pořád pohybovali na škále málo intenzivních projevů. Bylo by zajímavé sledovat, jak moc by se lišilo chování domácích a pouličních psů proti například agresivnímu člověku, křičícímu či reagujícímu ustrašeně a polekaně. Tímto směrem se ale vědci vydávat nechtěli, zajímaly je právě subtilnější projevy.

Samo poznání, že pouliční psi rozpoznávají lidské výrazy, označují autoři za mimořádně zajímavé. Je totiž dobré přemýšlet, jakou má takové chování evoluční podstatu. Psi evidentně mají potenciál nám rozumět zakódovaný v sobě. I u pouličních psů pak musí takové chování procházet jistým rozvojem, neboť jde stále o prostředí, kde je člověk dominantní druh. Pro psy z ulice je tedy výhodné chápat lidské chování stejně, jako pro psí mazlíčky v rodinách.

Pro budoucí výzkumy vědci v závěru své práce podtrhují několikrát zopakované: perspektiva domácích psů může být limitovaná. Bylo by zajímavé napříště uvažovat o zapojení pouličních či toulavých do studií, které se budou zabývat zvířecím chováním a kognitivními schopnostmi. Můžeme tak totiž dále rozkrývat, jaké jemné předivo „lidsko-psích“ vztahů se během společné evoluce utvořilo. Pes je zkrátka nejlepší přítel člověka a člověk dovede být nejlepší přítel psa – a to všechno díky tomu, že si navzájem dovedeme výborně porozumět.